Bradlo

Minulý týden za námi přijely dvě kamarádky s dětmi. Konečně jsme si užili trochu dovolenkové atmosféry, ačkoli jsme byli vlastně v našem domě. Koupačka v bazénu, nějaký ten výlet a večer vínko pro netěhotné a žolík - vlastně taky skoro pro netěhotné, protože mně se vůbec nedařilo a moje funkce spočívala v držení parádního vějíře karet :-)

Vkládám fotky z výletu na Bradlo - kopec, kterému se prý říká Moravský Blaník. Na skalní vyhlídku jsme se vypravili z vesničky Lipinka. Jedná se o sopečnou vyvřelinu a dočetla jsem se, že tato vyvýšenina zakomponovaná do jakéhosi hřebene bývala pomyslnou hranicí mezi českým a německým obyvtelstvem a v době vyhrocených národnostních konfliktů to bylo symbolické místo českých i německých manifestací a kulturních a národnostních akcí.

Kopec býval donedávna zalesněný, na místních lesích se ale významně podepsal kůrovec a celý vrch se tak pomalu stává holým. Z místa je ale nádherný výhled na Jeseníky i na rovinatou Hanou. Je to vážně překrásný kousek naší země.

Užijte si i Vaše letní výlety a drobná či velká dobrodružství.

Romča.

Diy svatební oznámení

Pro Víťu je to poprvé, pro mě je svatba už repete zážitkem. Doufám, že poklidnějším a úspěšnějším, než tomu bylo kdysi. Nesnáším jakékoli formality, oficiality, nejsem ráda středem pozornosti. Svatba pro mě bude utrpením :-D Původně jsme chtěli sňatek jen pro nás - my, dva svědci a naše děti. Na nátlak rodiny jsme podobu sňatku přehodnotili. Ale už to s sebou nese samozřejmě mnohem víc příprav, nákladů a stresu. Nejsem nevěsta, která by se tetelila blahem a těšila se na obdivné pohledy příbuzenstva, hodnotícího šaty, účes a zatlačujícího slzu dojetí v oku. Spíš mám z toho všeho fobii. Poprvé to tak bylo - princeznovské šaty, načesané vlasy, parádní kytice, zámek ... Od té doby uteklo 11 let a já už to tak nechci. Chci sňatek pro nás. Malý, skromný, neformální, pohodový. A vlastně i nízkonákladový - stěhování, miminko ... Investice do blbostí na svatbu mi přijdou zbytečné. Asi to nebude tak "In", tak "Cool" ani "Trendy", ale je mi to fuk. Chci, aby ten akt oddání se jeden druhému byl aktem niternějším. Aby byl o něčem jiném. A to pozlátka ve formě lesku a nádhery stejně nezařídí.

A navíc ... ten stres, nervy, přípravy, lítačka, shánění ... Něco jako když si člověk nechá kvůli supernaklizenu a supernapečenu a supernadekorovánu ujít tu pravou podstatu Vánoc. Pak je uhoněný, uplahočený, vyšťavený, vystreslý a je rád, když je po Vánocích a vše se zas vrátí do zajetých kolejí. Takhle to prostě nechci. Tím vůbec nehaním parádní svatby se vším všudy. Je to vážně nádhera, když je vše, jak má být, podle plánu, řádu, sjednocené, vytuněné, tradiční, krásné a dojemné. Mně se to líbí taky. Vážně. Ale mnohem víc to ocením jako host než jako nevěsta. Ne proto, že bych nechtěla ostatním dopřát, co se očekává, ale proto, že prostě nejsem nátura na tyhle akce. Hotovo, tečka. Pro mě by byl svatební obřad asi vážně nejniternější, nejopravdovější a nejvíce emotivní záležitostí ve chvíli, kdy bychom tam byli skutečně jen my dva a oddávající (no a ti svědci, když už to bez nich nejde). Pro mě je to prostě niterná a intimní záležitost, kterou si nejvíc vychutnám, když se skutečně můžu plně soustředit na ten okamžik samotný. Ne na to, jestli mi dobře sedí šaty, jestli se na fotkách neksichtím, jestli správně říkám to, co mám říkat ...

No, a tak se dostávám k jádru pudla. Svatební obřad jsme si zařídili v méně formálním prostředí jedné zahrady v obci, oběd a dobrůtky budou u nás doma, stoly připravíme den předem a doufám, že vše bude vypadat hezky, i když to bude v domácích podmínkách. Šaty nekupuju. Zalovila jsem v šatníku a vytáhla jsem dvoje bílé, do kterých se ještě se svým obřím břichem narvu. Doufám, že tomu tak bude i za tři týdny. Dětem jsem šaty koupila na Reserved, potíž je v tom, že holky nejsou milovnice dívčí módy a donutit je přetrpět hodinu v šatech mě bude asi stát nějaký ten úplatek :-D Kytice a květinovou výzdobu si hodlám uvázat z hortenzií, které ostříhám na chatě, dekorace na stůl zařizovala sestra a něco si vyrobím, ještě je času dost.

Dneska přináším ukázku svatebních oznámení. Na jejich výrobu jsem potřebovala:

• kraftový papír
• černý tenký centropen
• obyčejnou tužku
• nůžky
• lepidlo
• fotografie
• sklenici, podle které jsem si obkreslila základní kolo pro věnec
• razítka
• razítkovací podušku

Na e-shopu Sevt jsem si objednala kraftový papír, razítka a razítkové podušky. Zkoumala jsem tvrdost kartonu a nakonec objednala papír tento. Pak jsem našla papíry skutečně kartonové konzistence, ale to mi přišlo už složité na ohýbání. Nakonec musím zhodnotit, že tvrdší papír by byl prima. Do oznámení jsem lepila fotku a papíry jsem pak musela zatížit a vyrovnat, protože se díky měkkosti vlnily. Fotky jsem si předem nechala vyvolat v dmce. Doma jsem si načrtla na papír šablonu srdce a podle ní obkreslovala a vystřihovala fotky. Fotku jsem vybírala obyč - z výletu - jak říkám, na nějaké pompéznosti si nepotrpím. A když už jsem prolézala web, neodolala jsem parádním pěnovým razítkům s motivem listů (tady) a k nim objednala bílou razítkovací podušku (tady). Barvička chvíli schne, takže je třeba nechat natištěné motivy chvíli proschnout. Během razítkování jsem zjistila, že větší vrstva pigmentu se umí jakoby "promastit" skrz papír, takže je dobré buď pracovat s papírem o vyšší gramáži nebo prostě nejdříve vyzkoušet a najít správnou míru barvičky :-)
Písmo jsem psala ručně, bez šablony, ale inspirovala jsem se fonty na pinterestu a dokreslovala také ručně obyčejným tenkým centropenem.
A tady je výsledek mého snažení. Pozvánky putují na osm adresních míst, jedna je pro nás na památku, celkem jsem tedy vyráběla devět kusů (hostů je víc, ale počet je podle rodin/adres, kam pozvánky putují). Na přání se dají koupit dnes i dopisní obálky v přírodní barvě.

Ukázka toho, že kraftový papír o gramáži 120 g a lepidlo fakt nejdou dohromady. Ale klid - zatížit knížkami a je vyrovnáno. Nicméně příště zkusím přeci jen silnější papír. Teda ... příště na přáníčka - na svatební oznámení už snad nebude třeba :-D

Fajn - není to profi práce tiskárny, uznávám. Ale jak jsem řekla ... svatbu chci jinak. Lidsky a klidně nedokonale :-) Podobný výrobek může ale klidně sloužit třeba jako pozvánka na oslavu narozenin, na párty, jako přáníčko ... Co bude obsahem podobné vlastnoručně vyrobené věci, je už na Vás :-)

Mějte se krásně :-) Romča.

Kde domov můj?

Tak ... A mám za sebou další přesun. Přesun cca 55 km na východ, přesun z bytu do domu, přesun z bodu A do bodu B, přesun z jedné etapy života do další. Za posledních 17 let už je takových přesunů nějak moc. Jsem tak trochu kočovník, co počká, až stádo vypase úrodné planiny a pak se sebere a pokračuje o kus dál. A už mě to vážně nebaví. Přála bych si být s nějakým místem svázaná pojítkem "domov".

Odešla jsem na vysokou a rok bydlela v Brně, pak další čtyři roky s bývalým manželem v prvním společném bytě v Břeclavi, potom dva roky v mém někdejším pokojíčku u našich a to už i s naší dcerou (útočiště, než se postavil dům) - včera jsem přemýšlela, jak málo jsem asi musela mít věcí, když se vešly do jednoho pokoje a zatoužila zpětně po tomto stavu, i když během posledních stěhování jsem jejich množství opět výrazně protřídila, protože s věcmi je to obvykle tak, že čím déle na jednom místě člověk setrvává, tím více si toho nasyslí (což se snažím už nedělat). Následovalo takových šest, sedm let v novostavbě, potom dva roky v nájemním bytě na největším sídlišti ve městě, pak rok ve svém bytě pořízeném na hypotéku a teď přesun směr dům. 

Dům patří mému partnerovi. Teď v létě to tu vypadá poměrně přívětivě, v zimě jsem se tu cítila trochu zoufalá. Nikde nikdo, všude kolem širé hanácké lány polí, strom aby v krajině člověk pohledal. Mám z této rovné krajiny trochu paniku - připadám si jako zvíře, co je ze všech stran na ráně. Na jižní Moravě (Břeclavsko) je taky rovina, ale taková ... jiná. Ne tak nehostinná. Z druhé strany domu vidíme Jeseníky. Dokonce i vrchol Pradědu jde odtud vidět. Tam asi budou často směřovat mé kroky za poznáním. Mám ráda hory, kopce, lesy. Mám ráda, když se dá s kočárem vyrazit někam do zastíněných míst. Tyhle vyprahlé roviny mi trochu nahánějí strach. Ale věřím, že si zvyknu. A za lesy si budu muset prostě kousek popojet. A trochu živelno, divoko a přírodno si budu muset vybudovat na zahradě.

Zahrada mě teď dobíjí hodně. V zimě ty její klady a výhody nebyly tolik znát. Teď se dá posedět ve stínu ořešáku a hlavně - dá se hrabat v hlíně - což je pro mě neskutečně očistná činnost. Je mi fuk, jestli pleju nebo sázím. To sepětí s půdou mám nějak v krvi. Těším se na první květy nebo plody, co se tu díky mým rukám urodí.

Hned první den (v pátek) jsme začali vybalovat (budeme vozit věci v kufru auta na etapy). Ze zápalu rovnání, skládání a tahání nás vytrhlo bouchání na dvěře. Sousedka donesla kýblík polévky. Ať si dáme, že nám to k tomu vybalování přijde vhod (přišlo, akorát jsem lupla do trouby kuře, ale hlad o sobě už dával vědět). Odpoledne na zadním plotě visel sáček s buchtami (paní sousedka dělá koláče, které se rozplývají na jazyku - vážně jedna z nejlepších věcí, co jsem v životě jedla. Jsou kynuté, měkkoučké, uvnitř mají tvaroh a navrchu mák).

Druhý den došla sousedka z druhé strany - mladá maminka - a donesla patizon a cuketu. Že se nám to tu do začátku určitě bude hodit, že tu určitě nic nemáme (to nemáme). Z patizonu jsem včera uplácla mé drahé polovičce oběd do práce, pro sebe si ho uklohním dneska.

A za chviličku zase zleva dorazil pytlík višní (dělala jsem buchtu) a sklenka višňové marmelády.

Ještě ten večer nám další sousedi cpali některé z jejich koťat. Ani mě nějak nenapadlo o tom v této hektické fázi uvažovat, ale večer Víťa povídá, že se na ně druhý den zajdeme podívat.

To naše dívání na koťata probíhalo asi takhle: sousedka z levé strany mě zavolala, ať si jdu na zahrádku pro bylinky (máta, meduňka a šalvěj - první čeká na čerstvo ve vázičce na vylepšení nápojů, další dvě už visí hlavou dolů v kuchyni), šel se mnou i pes Sebastian. Od souseda dostal nadrobených koláčů a lehl si k nim na schod, a že je tam doma. Tak prý ať ho tam necháme a přijdeme si pro něj, až se vrátíme. Ještě jsme na cestu dostali ten božsky dobrý koláč.

U koťat jsme dostali kávu, meruňkové buchty s drobenkou a piškotový dortík s ovocem a želatinou. Teda - tímto tempem tu váhově poskočím raz dva.

Koťata jsou už veliká, čtyřtýdenní. Dva kluci jsou rezavo-bílí a slečna je černo-bílá. Poňuchňali jsme si je a pak zas vrátili jejich mamině. Večer už jsme studovali na netu ceny kastrace koček, protože zatím vyhrává holčina, ale určitě bychom ji nenechali rodit koťata do aleluja. Tak uvidíme. Zatím jsme nic nepřislíbili a chceme to pořádně zvážit. Ale byli nádherní. Všichni.

Tak nevím. Určitě si nás tu chtějí jako nováčky prohlédnout, ale na druhou stranu - taková pohostinnost, ochota se podělit, udělat radost nebo přispět nebo co já vím jak to pojmenovat - se v anonymitě města nevidí. Ta vesnice má něco do sebe. Ona mě tu přijala s otevřenou náručí a velmi mile. Teď se musím já snažit cítit se tu jako doma. A udělat z toho tady domov pro nás pro všechny.

Tímto posílám pozdrav všem, kteří mají ten svůj jeden "domov" a vzkazuji, ať to tam - u Vás doma - za mě pohladíte a poděkujete vnitřně za to, že je to tam fajn, a podobným spolukočovníkům jako jsem já vzkazuji, že ono to snad není na věky, a že do každé etapy má smysl jít znova s nadějí, že teď už to vyjde :-)

Mějte prima den. Romča.

Jojo, práce tu ještě bude jak na kostele... Ale určitě se nám tu časem podaří vybudovat útulný domov...

Králický Sněžník obrazem

K včerejšímu článku sem šupnu nějaké fotky. Aby bylo vidět, že za slušného počasí je tohle místo ještě mnohem krásnější. Na Králičáku jsem byla už několikrát, prošla jsem všechny trasy, které k němu vedou a mohu konstatovat, že všechny jsou super, každá krásná trošku jiným způsobem.

Nějraději mám asi okruh Horní Lipka - Klepáč - Králičák - po žluté do Dolní Moravy a po modré výšlap na Horní Lipku. Tuto trasu jsme šli s Víťou na našem prvním společném čundru.

Horní Lipka se projede a pokračuje se dál až k nevelkému parkovišti u lesa. Z tohoto místa hned prudce stoupá lesní cesta po červené směr Klepáč. Na vrcholu kopce stojí dřevěná rozhledna s překrásným výhledem. Obvykle tam ale slušně fouká (a co teprve na Králičáku samotném).

Rozhledna Klepáč

Středový vrchol v pozadí je Králický Sněžník

Z parkoviště v Horní Lipce je to ke Klepáči nějakých 2,2 km. Z Klepáče na vrchol Králičáku je to pak dalších 8,1 km. Cesta z Klepáče na Králičák je poměrně rovinatá, vedená horským lesem. Prudší stoupání je až na samotném závěru této trasy při výstupu na vrchol Králičáku (1424 m). Cesta rozhodně není bezbariérová a je třeba počítat s náročnějším horským terénem, kameny, kořeny. Plánujeme s mimčousem příští rok dost cestovat, ale tohle fakt jedině s mimčokrosnou na zádech.

Následuje osvěžení u pramene řeky Moravy. Sběratelé putovních razítek si tu do svého deníčku mohou otisknout razítko pramene.

Cestou se turista nesmí zapomenout zastavit u sochy slůněte, zvěčnit si ho a sáhnout si na něj pro štěstí :-)

Z Králického Sněžníku po žluté do Dolní Moravy a odtud po modré na parkoviště u Horní Lipky je to dalších cca 13 km.

My jsme si večer ustlali hned u parkoviště...

... a ráno tam i posnídali.

A druhý den jsme omrkli něco málo z rozsáhlého králického pevnostního systému (my okoukli, případně prolezli pevnosti kolem vrchu Výšina (666 m). Na nedaleké poutní místo Hora Matky Boží Hedeč se vypravíme snad někdy příště.

Takžeee ... tady a takhle to u nás nějak začalo :-) Pokud máte rádi hory a pěšší túry, vyřádíte se tu dosyta. Pokud dáváte přednost pohodlnější relaxaci na různých wellness pobytech, i toho Dolní Morava nabízí dostatek. A i pro rodiny s dětmi je v místě vyžití hromada - Mamutíkův vodní park, Adrenalin park, Stezska v oblacích, bobová dráha ... Tyto aktivity pořádně provětrají peněženku, na druhou stranu s tím se tak nějak v době letních dovolených počítá, no ne? :-)

Mějte pohodový den. Romča.

Králičák a jeho kouzlo

Kdybych měla jmenovat něco, co mě dělá šťastnou, u čeho roztaju jak sněhová vločka a cítím se uvnitř měkkce jak nadýchaný marshmallown, pak by mě jako první trkly daleké výhledy. Miluju vrcholky hor, odkud dohlédnete široko daleko. Naplňuje mě to vnitřním klidem. Dává mi to pocit, že jsem součástí něčeho tak krásného a přitom tak velikého, že celá moje bytost a její problémy a starosti jsou v tu chvíli malým zanedbatelným nic.

Jedno z míst, která pro mě mají takřka magickou sílu, kde to pozitivnem a krásou zavání na každém kroku je Králický Sněžník. Četla a slyšela jsem o něm mockrát. Našla jsem si obrázky slůněte, za nímž se rýsovala překrásná krajina a říkala jsem si, že jednou se tam vypravím. V tu dobu jsem ještě nijak zvlášť necestovala. U nás doma (myšleno v bývalém manželství) se to nenosilo. Ženská měla místo někde úplně jinde než s krosnou na vrcholku Zugspitze. Jenže - po rozvodu děti odjížděly na víkend za tátou a já si doma připadala nějak moc sama. To ticho na mě paradoxně křičelo, ať jsem se věnovala čemukoli. Tak jsem si jednou takhle v sobotu (na začátku května 2017) řekla, že si vyrazím na ten vytoužený Králičák.
Z vybavení jsem neměla samozřejmě nic. Jela jsem v džínách, v městských teniskách a softshellové bundě, která měla na mou postavu poněkud kratší rukávy. Čím jsem byla blíž k vysněnému cíli, tím bylo počasí mizernější. Nad horami se zlověstně rýsovaly těžké černé mraky a vrcholky hor se do nich postupně zachumlaly jako do peřiny.
Když jsem dorazila na parkoviště v Dolní Moravě, začalo regulérně lít. Ne mrholit, krápat, poprchávat nebo tak něco. Spustila se solidní sprcha, jakou na sebe hodíte, když dorazíte domů zpocení z půlmaratonu. Byl to můj první výlet. A - správně - od druhého s sebou vozím pláštěnku. Turistou se člověk holt asi nerodí, ale stává svými pokusy a omyly :-)
Nicméně jsem se rozhodla, že vrchol Králičáku zdolám, i kdyby měly trakaře padat. Když už jsem tu ... Přeci se teď neotočím a nezdrhnu jenom proto, že leje, není vidět lautr nic a je kosa, že to člověka nutí nahmatat si nos, jestli tam ještě pořád je, jestli už náhodou neupad.
Náhodou - bylo to príma. Už ten první výstup na Králičák měl v sobě něco ... něco pohodového, nabíjejícího. A magického. Lilo možná ještě dvacet minut, v lese se to pod stromy krapánek rozmělnilo, přesto bych si z vyždímaných věcí mohla klidně napustit vanu, kdyby tam nějaká byla. V botách mi čvachtalo ke každému kroku, ani ti ptáci nezpívali, zalezli si někam do svých brlohů, takže ten rytmický zvuk zmáčených tenisek a okapávající voda z listů stromů byly mým jediným průvodcem na cestě.
Svižnou chůzí jsem se rychle zahřála a i oblečení na mně postupně oschlo. U Františkovy chaty (sídlo horské služby stojí na cedulce, ale je to taková vetchá dřevěná boudička, kde jsem ještě živáčka nepotkala) mě tak trochu zaskočil sníh. Zbývající výšlap už byl ve znamení bořících se městských botiček do kupy sněhu a hledání nejsnazší a nejméně zasněžené cesty v místech, kde bylo pěkně naváto.
Když jsem konečně vystoupala nad hranici lesa ... neviděla jsem lautr nic. Jen bílo a bílo, sníh, mlha, za kterou by se ani Rákosníček nemusel stydět a všude absolutní ticho. Držela jsem se cesty a "našla" jsem (jo, asi ho někdo našel přede mnou, ale v té megamlze jsem ho skutečně našla) pramen řeky Moravy.  Někde mezi pramenem a vrcholem Králičáku jsem narazila na bandu kluků. Šli z vrcholu dál po červené na chatu, kde byli ubytovaní. Jeden z nich mi podává zahřátý kámen a říká: "Čau, já jsem Petr. Celou cestu nesu tenhle kámen a říkám si, že jestli nahoře narazím v téhle slotě na nějakou holku, že jí ten kámen dám. Tak ten je pro Tebe. Ať Ti přinese štěstí." :-) Prdlouš :-) Ale jo. Vážně to působilo magicky. Kouzelně. Kdy se vám něco takového stane? Bylo to jako potkat kouzelného dědečka, co vám cpe ubrousek nebo oslíčka. A tenhle klučina po mně ani nechtěl buchty :-)
Na vrchol Králičáku jsem už dorazila sama. Našla jsem v té bělobě neprůhledné i sochu slůněte a celá spokojená, že jsem TAM byla, jsem se zas vypravila dolů do údolí. Kámen dorazil do mého bytu se mnou. Ležel pak dlouho na čestném místě na komodě u zrcadla.

Sněžná chata, pramen řeky Moravy

A k mé první cestě ještě dvě věci:

1.) Během této své první pěšší výpravy jsem mnohokrát mluvila sama se sebou. Chvílemi jsem se za to styděla, chvílemi se otáčela, jestli nikdo nejde, že by mě nejspíš poslal k Chocholouškovi. Jenže ... já nebyla zvyklá být sama. Ty děti byly stále se mnou. Nemívala jsem kolem sebe ticho, ani doma, ani v práci. A když už bylo ticho doma, dala se pustit televize, rádio, cokoli. Ale v lese? Naučila jsem se to. I díky těmto výšlapům jsem se naučila být sama. Vnímat zase jiné věci a to ticho si užívat.
2.) V té době jsem neměla partnera ani nějaký seznamovací pokus, byla jsem sama. A cestou dolů, když už jsem scházela kopec v dolní partii lesa mě napadla vlastně hrozně pozitivní myšlenka. Vždyť On někde je. Teď v tuhle chvíli něco dělá. Jenom se ještě (nejspíš) neznáme. Tahle myšlenka mě v tu chvíli hrozně nadchla a bavilo mě zbytek cesty představovat si, co asi teď dělá, jak asi vypadá, jestli má děti, jak se asi seznámíme. Na ten výlet jsem jela smutná. A vrátila jsem se plná optimismu, naděje, očekávání a hlavně - zase o kousínek moudřejší. Nevím, jak to ty hory dělají, ale když se jim člověk otevře a zaposlouchá se do jejich řeči, tak se dozví mnohé nejenom o sobě, ale i o světě.

Kvetoucí lýkovec a ukázka profi turistického vybavení :-)

řeka Morava

Dolní Morava

Aaaa ... zapeklitá otázka na závěr? Kampak jsem asi vytáhla svého budoucího manžela na náš první společný čundr? :-) Fotky zase příště ;-)