Hediny náušnice

Včera měla Heďa osm měsíců. A dostala k nim nečekaný dárek - nastřelování náušnic. Původně jsem s Hedvikou jela na očkování, ale protože ve středu zvracela (myslím, že jsem ji spíš nadmula segedínem, než že by ji skolila viróza), očkování se odložilo na příští týden. Aby ale nepřišla zkrátka a neodešla bez ďogance, dostala k tomu osmiměsíčnímu výročí rovnou dva v podobě nastřelených náušniček. Hned vypadá jako mnohem větší holčička. A mně - stejně jako u holek - je trochu líto, že to tak utíká, že to přestává být to malé miminečko.

Včera jsme jí taky konečně sehnali vzrostlý strom - asi třímetrovou lípu. Dnes ji Víťa s pomocí souseda dovezl domů a až do odpoledních hodin ji precizně sázel. Tak Hedvičina lípa stojí. Víťa dnes odškrtl jednu z položek, která čeká na své naplnění.

A protože se dnes vrátilo moc pěkné počasí, vyrazili jsme s kočárkem na procházku do uničovského parku. Nádherná jarní džungle, křivolaké stromy, vysoká tráva a v ní kvetoucí byliny, tisíce ochmýřených pampelišek. Pohoda! :-) Mám nafocené i starší děti, doufám, že si je sem stihnu vložit.

Byl to bezva den. Jen mě mrzí, že jsem nestihla uklohnit nějakou buchtu. K snídani bych ji fakt uvítala. Je skoro půlnoc, tak konec dnešního rekapitulování a do hajan.

Dobrou noc.

Romča

Nabila jsem si baterky...

...procházkou

Včera bylo vážně nádherně. Po obědě jsem přesazovala pokojovky a venku jsem pobíhala v tričku s krátkým rukávem a bylo mi fajn. Když dojel z práce Víťa, navrhl procházku. Sama s Heďou nechodím, netroufám si to, tak jsem ten návrh přivítala s nadšením (a s jistými obavami, přiznávám). Vyšli jsme si jen kousek za dům do malého lesíka. Na jednu stranu od domu se rozbíhá placatá Haná, na druhou se zdvíhají Jeseníky. Jako milovník hor a rodák z Vysočiny tíhnu spíš k té kopcovité straně :-) Když ráno vstávám, odhrnuji roletku na střešním okně a dívám se, jak je na horách. Z ložnice vidím vysílač na Pradědu. A hory chodím kontrolovat několikrát denně - jestli tam jsou mraky, jestli ubylo sněhu, jestli na Pradědu svítí sluníčko... Jsem dost velký turista, miluju pěšší pochody, po horách hlavně. Takže kdo mě zná, ten potvrdí, že poslední měsíce strávené doma mi hodně svazují nohy. Ale strach o Heďu je větší než má touha utíkat ven. Však časem toho jistě pocestujeme ažaž.

Takže začnu naším domečkem - je to tenhle zelený krasavec. Zahrada ovšem tak výstavní zdaleka není. Je to zatím spíš plocha s haldami hlíny, složených cihel z původního stavení, dřeva téhož původu... Ale - dnes mi přijde zásilka od Starkla - hlavně okrasné keře. Bude se sázet - hurááá :-)

Takhle vypadá hřbitůvek za vsí:

A pak už hurá k lesíku:

Když se pozorně zadíváte, uvidíte na nejvyšším vrcholu vysílač. 

Ano, to je Praděd.

Moc ráda bych vyslyšela výzvu na konci lesa:

V lese se Hedě líbilo, že má z kočáru co pozorovat - tolik stromů nad ní, obloha samotná ji (narozdíl ode mě - v blížícím se nečasu stála opravdu za to), tak na poli putovala do náruče a nesla se až domů.

Domů jsme to stihli na chlup přesně. Černo přišlo z hor k nám a než jsem postavila na čaj, začalo pršet.

Jsem ráda, že jsem vzala foťák. V lese jsem měla radost jako malé dítě. Byla jsem nadšená z každého listu a snažila si to užít. Takhle můžu vždycky juknout na fotky a tu svou duši si zas prohřát :-) A krom fotek jsem si dotáhla kupu přírodnin. Ve vsi jsme potkali známé a ti se divili, co táhnem v kočáře klacků :-D (A to netušili, že mám nadité kapsy šiškami, holt kreativní duch).  :-)

Mějte se báječně a buďte hlavně zdraví! Trochu mi je úzko z toho, co se teď kolem nás děje... V té nemocnici nás ve středu čekalo na malém prostoru snad padesát... Jsem ráda, že stát zavedl taková přísná opatření, i když se to řady lidí finančně (možná i existenčně) dotkne. Je to nepříjemné, nicméně v téhle situaci rozumné. Hasit požár by bylo mnohem horší než mu předcházet. I za takto drastických opatření.

Krásný den.
Romča

Poslední týden řešíme zdraví...

... a tak jdou ostatní aktivity momentálně stranou.

Na stole přibyla alespoň trocha jara.

Všechno začalo už ve středu, kdy jsem musela s Hedvikou na očkování. U doktorky nám vyhřezlo střevo a za nic mi nešlo zatlačit. Hedvika řvala, jako když ji na nože berou, a v takovou chvíli svaly v břišní dutině střevo vytlačují stále více ven. Zavolala jsem manžela, dorazil z práce rychle a společně jsme střevo měli zatlačené během minutky. Jsme už sehraní.
V pátek jsem musela absolvovat delší výjezd. Roční zúčtování daně se blíží a já si musela jet vyzvednout podklady do práce a současně tam podepsat nějaké další dokumenty pro kalendářní rok. Školu jsme ještě zvládly. Pak jsme jely kamarádce do nedaleké obce zavézt podklady pro roční zúčtování. I tam se Heďa ještě držela. Když už začala být mrzutá, zamávala jí kamarádka před obličejem dvoustovkou a Hedvika se rozesmála :-) Zkoušely jsme různé bankovky, ale na blbou náladu zabíral jen Komenský ... Holt, učitelské dítě :-D

Zbytek dopoledne jsem trávila u našich. Nikdo nebyl doma, ale mám klíče a v případě nouze tak jejich dům může být naším útočištěm. Holky chodí ve městě do školy, tak jsem čekala, než jim skončí výuka, že zatím uspím Heďu. (V létě jsme se stěhovali, od domu je to 54 km - pro mě s Hedvikou tedy opravdu náročný a dlouho plánovaný výjezd).

Cestu z úřadu k našim ale Heďa už prořvala a tím si zase vyhřezla střevo. Sama jsem to zatlačit nedokázala. Musím kojit, uklidňovat, je k tomu potřeba ještě jeden pár rukou. Naštěstí se doma mihl bratr a já mu dávala instrukce, jak má střevo do břicha zatlačovat. Nechtěl to dělat, vypadal, že se pozvrací nebo sebou rovnou švihne. Ale zvládl to. Podle mých instrukcí to poměrně slušně zatlačil. Pak se vypotácel pryč a za chvíli mi volala z práce mamka, že se tam brácha stavoval, zelený jak stěna a vypravoval jí to. Pamatuju se, když jsem poprvé viděla obnažené střevo u vlastního dítěte ... Už jsme si zvykli, ale napoprvé je to šok, navíc, když to vidíte vyhřezlé z břicha ven.
Domáčkla jsem zbytek, ale střevo se tentokrát po chvíli opět tlačilo ven. Zkoušela jsem ho více než hodinu držet zatlačené, ale jakmile jsem pustila, vylezlo. Vyzvedla jsem děti ze školy a jely jsme domů.
Chvíli po nás dorazil manžel. Zkoušeli jsme reponovat (zatlačit střevo) spolu, ale se stejným výsledkem jako když jsem se o to pokoušela sama. Nezbylo, než jet do fakultky. Naštěstí byl v nemocnici pan primář. Víťa Hedě držel ruce, já nohy, střeva se valila ven. Pan primář zatláčel nejprve rukou, potom si nechal podat od druhého lékaře pinzetu a obrácený konec strkal do střeva a střeva sunul v břiše hlouběji. Všechna se už tlačila k otvoru a musela se nastrkat zpátky. Pinzeta zmizela v břiše. Všude krev. Bez umrtvení. Jen jsem si říkala, že je štěstí, že z toho Hedvika ještě nemá rozum. Myslím, že by nedokázala pochopit, proč ji táta s mámou tak drží a nechají jí ubližovat.
Stomický pytlíček jsem lepila až doma. Tam dostala na střevo smotek gázy a napevno jí to přelepili, aby se střevo během jízdy z Olomouce domů nevyvalilo. Doma jsem jen omyla krev, dala sáček a šla jsem ji uspávat.
Od té doby se ji snažím držet maximálně v klidu, aby střevo odpočívalo.

Zítra máme kontrolu ve fakultce na chirurgii, možná se už dozvíme něco o dalších operačních plánech. Jelikož nechci cestu absolvovat sama, zaveze mě dnes muž ke své mamce do Vyškova, mamka bude zítra dělat řidiče, absolvuje se mnou chirurgii a já se během jízdy můžu věnovat Hedvice. Nesmí totiž plakat a to prostě nejsem schopná uhlídat, když jedu sama a řídím.

Původně jsem chtěla v pátek hodit recept na naše oblíbené muffiny, pekli jsme je ve čtvrtek i v pátek, v sobotu jsem pak dělala tvarohové taštičky, ale nakonec jsem ráda, když stihnu udělat nutné činnosti. Tak příště :-)

Na stole nám ve vaječných skořápkách roste řeřicha, okenní parapety jsou plné kdejakých semínek. Jsem zvědavá, co z toho bude. Obvykle mi to v nějaké fázi chcípne, letos se fakt snažím :-) Takže takhle zatím vypadají rajčata:

 takhle kopřivěnky:

A takhle kedlubny:

Ostatní misky jsou zatím ve fázi někde od hnědé zeminy po pidiklíčky.

Včera odjely děti k jejich otci. Nastal problém, protože si mladší dcera zapomněla mobil. Došla hromada odporných zpráv od jejich otce, že tam ten mobil dneska chce, on pro něj jezdit nebude, ale my si to máme zařídit, jak chceme a dnes dopoledne ho dovézt. Díky tomu, že mi sousedka chviličku pohlídala na chůvičce spící Heďu, jsem stihla zajet na poštu a mobil poslat. Ufff... Tak a teď honem balit na náš nemocniční výlet :-)

Jo - a ještě jeden kostlivec ze skříně. Není to sice nic moc, v podstatě jsem potřebovala nějak zužitkovat klubíčka tělové příze Jeans, tak háčkuju povlak na polštář. On se minimálně na chatě upotřebí. Prostě když se najde aspoň chvilička času, hodím tam pár oček k dobru.

Držte nám palce, ať to naše cestovně-zdravotní martýrium zvládnem (fakt už jsem vyplasklá z jakéhokoli opuštění našeho domácího prostoru) a mějte se krásně, jak jen to jde :-)

Romča.

Malování a kafe nejdou k sobě.

Teda aspoň v mém případě. Heďa usla, na chvíli jsem zase vytáhla obrázek lišky, uvařila si k tomu kafe (teda Caro - kojím, ale labužnicky tomu říkám kafe) :-) a začala malovat. Najednou si uvědomím, že místo do kelímku s vodou namáčím štětec do hrníčku s Carem. Oou ... Štetec vyperu, zasednu, začnu malovat, nechávám se unášet tahy, napiju se ... a zkroutím obličej do prapodivné grimasy ... No jasně - kelímek s vodou a rozpuštěnýma vodovkama :-D
Nicméně na liškách jsem zase trochu pokročila :-) Ještě pár vstev listů a dohrát si s kožichem a bude tak nějak hotovo.

Současný stav

Teď jsem musela odběhnout - Heďa nahoře v ložnici řvala jako kdyby ji na nože brali. Ležela v posteli a byla celá zaházená polštáři a neuměla se ze svého vězení vyprostit :-D Vůbec teď má nějaké období, kdy si hlavu schovává do kdečeho...

Třeba takhle ... To by jeden neřek, k čemu všemu je dobrá taková knížka :-)

Můj muž se po příchodu domů pustil do bábovky. Večer se mě zeptal: "Víš, jak se jmenuje to, cos dneska upekla?" S otazníky v očích odpovím: "Rumová bábovka??". "Ne. Fofrfuč," bylo mi sděleno :-D Bábovky jsou super vynález - je to fofrupečeno a člověk se tím vždycky zavděčí :-)

Tak nějak vypadala v kompletním objemu.

S posledními třemi plátky skočím za chvíli za mojí báječnou sousedkou Mílou. Je po operaci kolene, tak občas poplkáme. My dnes ale jenom na chviličku, odpoledne nás čeká očkování a to je pro mě - jako každý výjezd, který musím absolvovat sama - hororový zážitek. Poslední očkování jsme absolvovali před dvěma týdny. Hedviku si dávám do autosedačky vedle sebe, nechávám ji celou rozeplou - otevřené bodýčko, musím totiž během jízdy hlídat střevo. Pokud není unavená a v autě v mžiku neusne, tak ječí a to je na vyhřezávání střeva to nejhorší. Přivřela jsem si pás od auta do dveří, že nemám dovřeno jsem zjistila během jízdy. Levou rukou jsem se snažila držet dveře a volant, pravou šaltrpáku a Hedvičino střevo. Když se mi podařilo zastavit, vyprostila jsem pás, dovřela dveře, připoutala se a už mi na obsluhu zbylo jen řízení, řazení a řvoucí Hedvika se střevem. Ufff... Tři kilometry, pak tři zpět, ale jsem z toho na mrtvici. Super je, když může jet někdo se mnou a střevo držet zafixované. Pak se aspoň na tu jízdu můžu tak nějak soustředit.

Tak držte palce a užijte si krásnou středu :-)
Pro mě krásná bude - vrací se mi dnes děti a pobudou tu do pondělního rána :-)
Romča.

Moji ...

V neděli jsme konečně našli chvíli času, abych Hedě a Víťovi pořídila pár snímků. Tak ... konečně se hrdý taťka dočkal nějakého společného portrétu :-) Fotila jsem je bleskově, když se Heďa vzbudila - takovéhle naše hokusy pokusy strpí maximálně deset minut, takže jsem se musela snažit :-D

Oba jsou fotogeničtí, tak to se fotí skoro samo :-) Heďa má teda na čele ještě ohníček od toho, jak uvízla při porodu v porodních cestách a zatím to nemizí, ale ujišťují nás, že to časem vybledne :-) Já myslím, že nějaké fleky na obličeji jsou náš nejmenší problém :-D

Včera jsem měla narozky. Je mi 36. Zas krůček navíc. Nijak to neslavíme, od muže mi došly už před pár dny pořádné goretexové botky na výšlapy (ještě aby bylo na jaké) :-D Večer jsme chtěli posedět, že si nalije vínko a dá mi ucucnout (kojím), ale Hedvika to přeorganizovala úplně jinak. Odpadla po dvou hodinách mých uspávacích snah. Víťovi mě bylo asi líto, protože dneska došla sms: "Až dojedu z práce, převezmu si Hedviku, někam si vyraž - na bazén, do kina, hlavně si dej relax!" No, není zlatý? :-) Asi bych někdy i vypla, ale relaxuji nejraději aktivně, takže si tuto nabídku vyberu, až bude hezky a budu moct vyrazit na kolo nebo někam s naším čtyřnohým pokladem.

V Jak se staví sen byl včera syn kolegyňky z práce ... Já si říkala, že jsem ji v ukázkách poznala. A ono jo. Někdy nám osud připraví do cesty hodně bolesti. A je jen na nás, jak se s ní poperem. Pořad se mi časově byl s Infiltrací o týrání zvířat, ale pátého to opakují, tak na to mrknu v repríze.

Dneska je tu deštivo, zataženo, hrozná tma. Doma to voní bábovkou a teď už i vařící se polévkou (zrovna, když jsem stála u dřezu s kuřecím masem v rukou na oplach, vypli dopoledne vodu - no fuj...). Tak jdu uvařit čaj, zababušit se s Heďou do deky a vyprávět jí něco o tygrech (Hedvika se totiž naučila vrčet a touto svou vyjadřovací schopností nahradila jakékoli někdejší pokusy o komunikaci po lidsku) :-D

Užijte si príma odpoledne :-)

Romča.