Kdybych měla jmenovat něco, co mě dělá šťastnou, u čeho roztaju jak sněhová vločka a cítím se uvnitř měkkce jak nadýchaný marshmallown, pak by mě jako první trkly daleké výhledy. Miluju vrcholky hor, odkud dohlédnete široko daleko. Naplňuje mě to vnitřním klidem. Dává mi to pocit, že jsem součástí něčeho tak krásného a přitom tak velikého, že celá moje bytost a její problémy a starosti jsou v tu chvíli malým zanedbatelným nic.
Jedno z míst, která pro mě mají takřka magickou sílu, kde to pozitivnem a krásou zavání na každém kroku je Králický Sněžník. Četla a slyšela jsem o něm mockrát. Našla jsem si obrázky slůněte, za nímž se rýsovala překrásná krajina a říkala jsem si, že jednou se tam vypravím. V tu dobu jsem ještě nijak zvlášť necestovala. U nás doma (myšleno v bývalém manželství) se to nenosilo. Ženská měla místo někde úplně jinde než s krosnou na vrcholku Zugspitze. Jenže - po rozvodu děti odjížděly na víkend za tátou a já si doma připadala nějak moc sama. To ticho na mě paradoxně křičelo, ať jsem se věnovala čemukoli. Tak jsem si jednou takhle v sobotu (na začátku května 2017) řekla, že si vyrazím na ten vytoužený Králičák.
Z vybavení jsem neměla samozřejmě nic. Jela jsem v džínách, v městských teniskách a softshellové bundě, která měla na mou postavu poněkud kratší rukávy. Čím jsem byla blíž k vysněnému cíli, tím bylo počasí mizernější. Nad horami se zlověstně rýsovaly těžké černé mraky a vrcholky hor se do nich postupně zachumlaly jako do peřiny.
Když jsem dorazila na parkoviště v Dolní Moravě, začalo regulérně lít. Ne mrholit, krápat, poprchávat nebo tak něco. Spustila se solidní sprcha, jakou na sebe hodíte, když dorazíte domů zpocení z půlmaratonu. Byl to můj první výlet. A - správně - od druhého s sebou vozím pláštěnku. Turistou se člověk holt asi nerodí, ale stává svými pokusy a omyly :-)
Nicméně jsem se rozhodla, že vrchol Králičáku zdolám, i kdyby měly trakaře padat. Když už jsem tu ... Přeci se teď neotočím a nezdrhnu jenom proto, že leje, není vidět lautr nic a je kosa, že to člověka nutí nahmatat si nos, jestli tam ještě pořád je, jestli už náhodou neupad.
Náhodou - bylo to príma. Už ten první výstup na Králičák měl v sobě něco ... něco pohodového, nabíjejícího. A magického. Lilo možná ještě dvacet minut, v lese se to pod stromy krapánek rozmělnilo, přesto bych si z vyždímaných věcí mohla klidně napustit vanu, kdyby tam nějaká byla. V botách mi čvachtalo ke každému kroku, ani ti ptáci nezpívali, zalezli si někam do svých brlohů, takže ten rytmický zvuk zmáčených tenisek a okapávající voda z listů stromů byly mým jediným průvodcem na cestě.
Svižnou chůzí jsem se rychle zahřála a i oblečení na mně postupně oschlo. U Františkovy chaty (sídlo horské služby stojí na cedulce, ale je to taková vetchá dřevěná boudička, kde jsem ještě živáčka nepotkala) mě tak trochu zaskočil sníh. Zbývající výšlap už byl ve znamení bořících se městských botiček do kupy sněhu a hledání nejsnazší a nejméně zasněžené cesty v místech, kde bylo pěkně naváto.
Když jsem konečně vystoupala nad hranici lesa ... neviděla jsem lautr nic. Jen bílo a bílo, sníh, mlha, za kterou by se ani Rákosníček nemusel stydět a všude absolutní ticho. Držela jsem se cesty a "našla" jsem (jo, asi ho někdo našel přede mnou, ale v té megamlze jsem ho skutečně našla) pramen řeky Moravy. Někde mezi pramenem a vrcholem Králičáku jsem narazila na bandu kluků. Šli z vrcholu dál po červené na chatu, kde byli ubytovaní. Jeden z nich mi podává zahřátý kámen a říká: "Čau, já jsem Petr. Celou cestu nesu tenhle kámen a říkám si, že jestli nahoře narazím v téhle slotě na nějakou holku, že jí ten kámen dám. Tak ten je pro Tebe. Ať Ti přinese štěstí." :-) Prdlouš :-) Ale jo. Vážně to působilo magicky. Kouzelně. Kdy se vám něco takového stane? Bylo to jako potkat kouzelného dědečka, co vám cpe ubrousek nebo oslíčka. A tenhle klučina po mně ani nechtěl buchty :-)
Na vrchol Králičáku jsem už dorazila sama. Našla jsem v té bělobě neprůhledné i sochu slůněte a celá spokojená, že jsem TAM byla, jsem se zas vypravila dolů do údolí. Kámen dorazil do mého bytu se mnou. Ležel pak dlouho na čestném místě na komodě u zrcadla.
 |
| Sněžná chata, pramen řeky Moravy |
A k mé první cestě ještě dvě věci:
1.) Během této své první pěšší výpravy jsem mnohokrát mluvila sama se sebou. Chvílemi jsem se za to styděla, chvílemi se otáčela, jestli nikdo nejde, že by mě nejspíš poslal k Chocholouškovi. Jenže ... já nebyla zvyklá být sama. Ty děti byly stále se mnou. Nemívala jsem kolem sebe ticho, ani doma, ani v práci. A když už bylo ticho doma, dala se pustit televize, rádio, cokoli. Ale v lese? Naučila jsem se to. I díky těmto výšlapům jsem se naučila být sama. Vnímat zase jiné věci a to ticho si užívat.
2.) V té době jsem neměla partnera ani nějaký seznamovací pokus, byla jsem sama. A cestou dolů, když už jsem scházela kopec v dolní partii lesa mě napadla vlastně hrozně pozitivní myšlenka. Vždyť On někde je. Teď v tuhle chvíli něco dělá. Jenom se ještě (nejspíš) neznáme. Tahle myšlenka mě v tu chvíli hrozně nadchla a bavilo mě zbytek cesty představovat si, co asi teď dělá, jak asi vypadá, jestli má děti, jak se asi seznámíme. Na ten výlet jsem jela smutná. A vrátila jsem se plná optimismu, naděje, očekávání a hlavně - zase o kousínek moudřejší. Nevím, jak to ty hory dělají, ale když se jim člověk otevře a zaposlouchá se do jejich řeči, tak se dozví mnohé nejenom o sobě, ale i o světě.
 |
| Kvetoucí lýkovec a ukázka profi turistického vybavení :-) |
 |
| řeka Morava |
 |
| Dolní Morava |
Aaaa ... zapeklitá otázka na závěr? Kampak jsem asi vytáhla svého budoucího manžela na náš první společný čundr? :-) Fotky zase příště ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat