Amniocentézu, čili odběr plodové vody, jsem podstoupila v Brně v Centru prenatální diagnostiky. Ještě před odběrem mi byla v rámci nějaké americké studie odebrána krev (4 zkumavky) a jedna zkumavka krve pro potřeby centra. Celkem pět zkumavek krve.
U odběru plodové vody byl přítomen můj partner.
Odběr se dělá za pomocí ultrazvuku, aby bylo přesně vidět, kam je jehla zaváděna. Takže klasika - lehnout si na lehátko, pan doktor zjistil polohu plodu, plod prohlédl a pak se přistoupilo k samotnému odběru. Lékař stlačoval břicho v různých částech ve snaze zjistit nejlepší možný přístup pro jehlu. Odběr plodové vody se dělá poměrně tenkou jehličkou vpichem břes břišní stěnu do dělohy. Při této činnosti bedlivě sledoval tlak prstů na obrazovce ultrazvuku. Velmi oceňuju, že se mě snažil ptát na různé věci - kolik mám doma dětí, jakého jsou pohlaví, jak se bude jmenovat naše očekávaná holčička. Bylo mi jasné, že jsou tyto otázky určené k jistému odvedení pozornosti, ale i tak jsem za to byla vděčná. Celou dobu jsem byla dost strnulá, cítila jsem, jak zrychleně dýchám a čekám, co se bude dít. Ačkoli jsem se snažila jistou nervozitu nijak nedat najevo, sama sobě jsem musela připustit, že se bojím :-)
Vpich přišel ve chvíli, kdy jsem to vůbec nečekala. Břicho bylo samozřejmě předem k vpichu připravené, vydesinfikované, nicméně v tom proudu řeči jsem to, že se to teď právě stane, nějak vypustila. Celou dobu jsem se dívala na obrazovku UZ zavěšenou na stěně a sledovala, co se děje. Neměla jsem nejmenší potřebu se dívat k břichu, nehledě na to, že přes bříško, které v 16. týdnu těhotenství už přeci jen je, toho moc vidět není.
Jehla byla na obrazovce zřetelně vidět. Vjela do dutiny k mimču ze šikma, blízko byla hlavička. Lékař pomalu posunoval jehlu hlouběji a bylo vidět, že je velmi soustředěný. Malá měla hlavičku kousek od jehly, v jednu chvíli ji trochu přiblížila, něco ucítila a bleskově se zas odtáhla.
Bolí to? No, příjemné to není. Ten vpich samotný bolí asi jako větší žihadlo. Někde jsem četla, že je to jak odběr krve, to mi přišlo, že přeci jen v tom břiše to bolí o něco víc, ale žádná tragédie to není. Nepříjemný je ten tlak, kdy se odebírá plodová voda. Jak se natahuje do stříkačky, je uvnitř břicha cítit takový vtlak - že je něco vtahováno, Není to příjemný pocit, ale celou dobu jsem sledovala obrazovku, soustředila se na dceru a na její pohyby, občas propla prsty u nohou, abych si trochu ulevila, ale jinak jsem se ani nehla. Ta jehla byla fakt kousínek od mrněte. To bych tomu dala. Dost jsem krvácela, což se asi dle slov personálu běžně nestává, asi se cestou připletla nějaká cévka. Proto mi místo dvou zkumavek odebrali tři, ale i tento vzorek byl znečištěný krví.
Jehla ven a hotovo. Opravdu to není strašné. Není to příjemné, s odběrem krve bych to vysloveně nesrovnávala, ale není to nic, co by mělo představovat nějaký enormní stres a strach z výkonu. Překvapilo mě, že se rána po vpichu nijak nezadělává, nelepí. Je to tedy opravdu maličká dírečka, nijak z ní už následně krev netekla. Průměr té jehly musí být mnohem tenčí, než je tomu u jehly na odběr krve.
Pak jsem si utřela z břicha gel, oblékla jsem se, stoupla si a poslouchala další instrukce sestřiček ohledně dokumentace, příštího ultrazvuku apod. Najednou mi začalo být fakt blbě (není mi toto těhotenství dobře dost často, ale toto byla taková celková slabost, motání hlavy, podlamování kolen). Partner mě odvedl do čekárny na židličku, jenže se mi udělalo náhle tak blivno, že jsem myslela, že jim tam ohodím podlahu. Dovedl mě na záchod a já si mohla ulevit. Cítila jsem, jak jsem zelená. Opotil se mi celý obličej a pot mi stékal i po páteři od krku dolů.
Sestřička mě dovedla do pokoje s lůžkem, otevřela okno a nechala mě ležet. Za chviličku mi bylo fajn. Byla to taková náhlá nevolnost, ale fakt jsem o sobě chvíli nevěděla. Taky si nemyslím, že by to bylo něco, co běžně k amniocentéze patří. Prostě se tělo nějak dodatečně vyrovnávalo s těmi odběry. Dokážu si představit, že je to jako když se vyrovnává s náhlou změnou tlaku při výrazném převýšení nebo tak něco. Ale trvalo to pár minutek a prima.
Dokonce jsem měla hlad a snad i chuť. Hned vedle centra jsem objevila pekařství, lahůdkářství a s požitkem do sebe hodila chlebíček, což je velký úspěch vzhledem k tomu, že toto těhotenství mi je špatně z většiny potravin a jím, protože musím, protože mám už hlad, ne proto, že bych měla na něco chuť.
Z odběru jsme jeli na chatu, kterou máme nedaleko Brna. Zbytek dne jsem čekala na telefonát. Ještě tentýž den nám měli zavolat výsledky amniocentézy. Měli jsme se dozvědět, jestli naše malá nese nebo nenese chromozomové vady.
Telefonát proběhl až v devět hodin večer (to čekání je strašné). Paní začala slovy "Bohužel...", tak jsem čekala nejhorší, ale pokračovala: "Bohužel jsou vzorky tak kontaminované krví, že se nám rozbor nepodařil. Pokusíme se o něj jinými metodami. Výsledky budou po přihlášení na webu centra pod vašimi přihlašovacími údaji za dva týdny".
Ten víkend mi nebylo kdovíjak. Břicho lehce tvrdlo, brala jsem si magnezko třikrát denně po dvou tabletách a ležela jsem. Musela bych ležet i bez amniocentézy. Tři dny předtím mi na prohlídce vyšlo cervix score 3, což je na 16. týden dost nahouby.
Po víkendu se mi ale udělalo líp, takže to nakonec do souvislosti amniem dávám. Prostě to tělo bylo takové "připitomnělé". Ale určitě to každý může mít jinak. Jeden bude hned po výkou juchat, druhý bude na chvíli vyřazen z provozu. Nicméně 2 - 3 dny si poležet, rozhodně nic nezvedat, nezatínat břicho a z postele se zvedat tak, že se nejdříve položíte na bok a poté se přes ruku zvednete, aby tah břišních svalů byl co nejmenší, je to nejmenší, co pro sebe i pro to malé můžete udělat. Ono nemá smysl machrovat. Přeci jen je to jistý zásah do dělohy a nemá smysl si s tím nijak zahrávat (podotýkám, že toto je mé třetí těhotenství, přičemž první bylo před dvanácti lety a asi jsem od té doby fakt zmoudřela, protože u prvního bych tyto rady hodila za hlavu).
Na výsledky se díval partner. Asi patřím k výjimkám. Co říkali v centru, maminy chtějí výsledky co nejdříve, nejlépe hned. Já to tak neměla. Bála jsem se, co bude. Věděla jsem, že to, co nám vyšlo, je hodně vážné. A ten verdikt, že je to špatné, jsem nechtěla slyšet. Byla jsem ráda za každý další den, kdy ve mně malá ještě je. Za každý pohyb, který cítím. Za to, že ve mně roste. Věděla jsem moc dobře, že je tu velká pravděpodobnost, že bude těhotenství ukončeno a já prostě nelačnila po dni, kdy to uslyším. Vím, že jsem říkala, že mám raději jistotu, ale v tomto případě se nejistota rovnala naději. Což bylo pro mě snesitelnější. A navíc - nechtěla jsem ty výsledky číst někde na webu. Když už by to mělo být špatné, chtěla jsem to slyšet od svého partnera.
Pak ke mně přišel a řekl, že se díval, a že malá je zdravá. Chvíli jsem nevěřila, že je to pravda. Vůbec mi neřekl, že se jde dívat. Věděl, proč mi to neříkat. Ale je to tak. A zase - zklamu sebe, ostatní ... U mě se nekonalo žádné "Ufffff", slzy štěstí, pláč od radosti. Ulevilo se mi. Jasně, ale tak nějak racionálně, opatrně. Prostě jsme slyšeli tolik špatných zpráv a byla jsem tak připravená na konec, že jsem ty informace chvíli zpracovávala. Ta radost z těhotenství, vnímání malé jako živé bytosti, která se nám (asi fakt jako) narodí, se dostavovala tak nějak postupně. Já už si kolem sebe vybudovala takovou hradbu z racionálních úvah, abych byla připravena na nejhorší, že jsem fakt, že vše je, jak má být, chvíli přijímala, než jsem si jím byla jistá.
Je to super. Je to vážně, vážně super. Nejuchám, neskáču radostí. Spíš jsem obrovsky vděčná. Beru to jako dar. Jako velkou osobní zodpovědnost pro toho tvorečka, co přijde na svět, udělat co bude v mých silách, udělat co nejvíc pro jeho šťastný život.
Takže: jak vlastně chromozomová výbava malého človíčka vypadá? V minulém článku jsem psala, co znamená pojem trizomie. Gen je tvořen místo dvěma chromozomy (jedním od otce a jedním od matky) třemi. V takovém případě je na dané pozici (určující typ vady) přítomna chromozomová aberace (vada).
Výsledek amnia vypadá nějak takto:
Na jednotlivých pozicích je vždy chromzom tvořen dvěma částmi - to jsou ty čárky. Tak nějak mi je povědomé ze základů genetiky, že chromozom by měl mít tvar písmene X, přičemž jak vidno, některé chromozomy se tomu zdaleka nepodobají, ale ptala jsem se na to a prý je to v pořádku.
A ještě jedna věc - amniocentéza také spolehlivě určí pohlaví dítěte. Jak je na obrázku vidět, dva červíci se nám uhnízdili na pozici X, kdežto na Y nemáme nic. Jojo - ta naše Hedvika je potvrzená :-)
Pro srovnání obrázek z internetu (zdroj:
http://www.prenatalsafe.cz/slovnicek-pojmu/)
Uvedený obrázek ukazuje přítomnost Downovy choroby. Trizomie byla potvrzena u chromozomu 21. Je mi z toho úplně úzko ... Proč se takové věci někdy dějí ...
A ještě k AMC dodám - na netu je spousta obrázků, na youtubu kupa videí, ale nejsem takový kaskadér, že bych na to dopředu koukala. Mrkla jsem na něco ze zajímavosti až následně, kdy už jsem byla sama po odběru. je fajn vědět předem, jak to probíhá a co člověka čeká, ale stejně jako se před porodem nebudu koukat na porody, tak tuto velmi zajímavou věc nastuduji obrazově raději až dodatečně :-)
