Poslední týden řešíme zdraví...

... a tak jdou ostatní aktivity momentálně stranou.

Na stole přibyla alespoň trocha jara.

Všechno začalo už ve středu, kdy jsem musela s Hedvikou na očkování. U doktorky nám vyhřezlo střevo a za nic mi nešlo zatlačit. Hedvika řvala, jako když ji na nože berou, a v takovou chvíli svaly v břišní dutině střevo vytlačují stále více ven. Zavolala jsem manžela, dorazil z práce rychle a společně jsme střevo měli zatlačené během minutky. Jsme už sehraní.
V pátek jsem musela absolvovat delší výjezd. Roční zúčtování daně se blíží a já si musela jet vyzvednout podklady do práce a současně tam podepsat nějaké další dokumenty pro kalendářní rok. Školu jsme ještě zvládly. Pak jsme jely kamarádce do nedaleké obce zavézt podklady pro roční zúčtování. I tam se Heďa ještě držela. Když už začala být mrzutá, zamávala jí kamarádka před obličejem dvoustovkou a Hedvika se rozesmála :-) Zkoušely jsme různé bankovky, ale na blbou náladu zabíral jen Komenský ... Holt, učitelské dítě :-D

Zbytek dopoledne jsem trávila u našich. Nikdo nebyl doma, ale mám klíče a v případě nouze tak jejich dům může být naším útočištěm. Holky chodí ve městě do školy, tak jsem čekala, než jim skončí výuka, že zatím uspím Heďu. (V létě jsme se stěhovali, od domu je to 54 km - pro mě s Hedvikou tedy opravdu náročný a dlouho plánovaný výjezd).

Cestu z úřadu k našim ale Heďa už prořvala a tím si zase vyhřezla střevo. Sama jsem to zatlačit nedokázala. Musím kojit, uklidňovat, je k tomu potřeba ještě jeden pár rukou. Naštěstí se doma mihl bratr a já mu dávala instrukce, jak má střevo do břicha zatlačovat. Nechtěl to dělat, vypadal, že se pozvrací nebo sebou rovnou švihne. Ale zvládl to. Podle mých instrukcí to poměrně slušně zatlačil. Pak se vypotácel pryč a za chvíli mi volala z práce mamka, že se tam brácha stavoval, zelený jak stěna a vypravoval jí to. Pamatuju se, když jsem poprvé viděla obnažené střevo u vlastního dítěte ... Už jsme si zvykli, ale napoprvé je to šok, navíc, když to vidíte vyhřezlé z břicha ven.
Domáčkla jsem zbytek, ale střevo se tentokrát po chvíli opět tlačilo ven. Zkoušela jsem ho více než hodinu držet zatlačené, ale jakmile jsem pustila, vylezlo. Vyzvedla jsem děti ze školy a jely jsme domů.
Chvíli po nás dorazil manžel. Zkoušeli jsme reponovat (zatlačit střevo) spolu, ale se stejným výsledkem jako když jsem se o to pokoušela sama. Nezbylo, než jet do fakultky. Naštěstí byl v nemocnici pan primář. Víťa Hedě držel ruce, já nohy, střeva se valila ven. Pan primář zatláčel nejprve rukou, potom si nechal podat od druhého lékaře pinzetu a obrácený konec strkal do střeva a střeva sunul v břiše hlouběji. Všechna se už tlačila k otvoru a musela se nastrkat zpátky. Pinzeta zmizela v břiše. Všude krev. Bez umrtvení. Jen jsem si říkala, že je štěstí, že z toho Hedvika ještě nemá rozum. Myslím, že by nedokázala pochopit, proč ji táta s mámou tak drží a nechají jí ubližovat.
Stomický pytlíček jsem lepila až doma. Tam dostala na střevo smotek gázy a napevno jí to přelepili, aby se střevo během jízdy z Olomouce domů nevyvalilo. Doma jsem jen omyla krev, dala sáček a šla jsem ji uspávat.
Od té doby se ji snažím držet maximálně v klidu, aby střevo odpočívalo.

Zítra máme kontrolu ve fakultce na chirurgii, možná se už dozvíme něco o dalších operačních plánech. Jelikož nechci cestu absolvovat sama, zaveze mě dnes muž ke své mamce do Vyškova, mamka bude zítra dělat řidiče, absolvuje se mnou chirurgii a já se během jízdy můžu věnovat Hedvice. Nesmí totiž plakat a to prostě nejsem schopná uhlídat, když jedu sama a řídím.

Původně jsem chtěla v pátek hodit recept na naše oblíbené muffiny, pekli jsme je ve čtvrtek i v pátek, v sobotu jsem pak dělala tvarohové taštičky, ale nakonec jsem ráda, když stihnu udělat nutné činnosti. Tak příště :-)

Na stole nám ve vaječných skořápkách roste řeřicha, okenní parapety jsou plné kdejakých semínek. Jsem zvědavá, co z toho bude. Obvykle mi to v nějaké fázi chcípne, letos se fakt snažím :-) Takže takhle zatím vypadají rajčata:

 takhle kopřivěnky:

A takhle kedlubny:

Ostatní misky jsou zatím ve fázi někde od hnědé zeminy po pidiklíčky.

Včera odjely děti k jejich otci. Nastal problém, protože si mladší dcera zapomněla mobil. Došla hromada odporných zpráv od jejich otce, že tam ten mobil dneska chce, on pro něj jezdit nebude, ale my si to máme zařídit, jak chceme a dnes dopoledne ho dovézt. Díky tomu, že mi sousedka chviličku pohlídala na chůvičce spící Heďu, jsem stihla zajet na poštu a mobil poslat. Ufff... Tak a teď honem balit na náš nemocniční výlet :-)

Jo - a ještě jeden kostlivec ze skříně. Není to sice nic moc, v podstatě jsem potřebovala nějak zužitkovat klubíčka tělové příze Jeans, tak háčkuju povlak na polštář. On se minimálně na chatě upotřebí. Prostě když se najde aspoň chvilička času, hodím tam pár oček k dobru.

Držte nám palce, ať to naše cestovně-zdravotní martýrium zvládnem (fakt už jsem vyplasklá z jakéhokoli opuštění našeho domácího prostoru) a mějte se krásně, jak jen to jde :-)

Romča.