Heďa jede!

Všechny vás moc zdravím. Tak nějak hledám název pro dnešní příspěvek a nenapadá mě nic lepšího než to, co jsem zvolila. Heďa jede... Ale vážně! Má nějaké extra protivné období. Usměvavá vydrží tak deset minut po probuzení a pak to začne - vztekání, křik, řev... Že by zase ty zuby? Nevím, ale musím se přiznat, že je to na palici. Heďa jen tak ležet odmítá, nejraději chce nosit, zabavovat, mnohdy ale řve i v náručí přesto, že se můj mozek už zavařuje nad vymýšlením rozptýlení pro Hedviku. Kdo sem kouknul už v minulosti ví, že ji nesmíme nechat brečet kvůli střevu, takže nějaká výchovná lekce ve stylu "tak se vyřvi, ono tě to přejde" u nás prostě nehrozí. Jen doufám, že je to zas nějaká přechodka, že to brzy pomine. Zub zatím žádný nemáme, přestože sliní dobré dva měsíce, ruce si cpe do pusy jak nějaká bulimička - mnohdy i s podobným výsledkem. A zuby nikde. Střevo se zdá od posledního brutálního zákroku v pořádku. Tak snad vážně jen ty zuby...

Tady jeden záblesk s úsměvem:

Občas situaci zachraňuje plastová želvička, která umí sama plavat v umyvadle:

Ale to jsou takové světlé chvilky. Kolikrát si říkám, že jdu něco napsat, mám už i sérii fotografií nachystanou, nakonec mě ta moje ďáblice umoří.

Přeci jen jdu ale s pár novinkami od nás. Tak za prvé - dojel Starkl. Chudiny rostliny byly kvůli izolaci Uničova deset dní na cestě, ale ... konečně dorazily holky domů. Všechno jsem to stihla během jednoho dne zasadit, nicméně hned následující den začalo mrznout a co mělo lístky, pomrzlo. Doufám, že kořenů se náhlý výmraz nedotkl a rostlinky pěkně zakoření a porostou. Mluvím hlavně o okrasných keřích - sázela jsem brslen, komuli, kalinu, zlatici, hloh, moruši, vajgélii, tamaryšek, pustoryl, růži svrasklou a nějaké jehličnany. Jahody se zdají být ok. Holt si rostliny prošly pěkným teplotním stresem - deset dní v teple na poště a na to hned mráz.

Největší parádu na zahradě dělá zatím to, co si tam roste samo:

Jinak je tam práce jako na kostele, budujeme zahradu v podstatě od nuly. Ale těším se. Práce na zahradě mě moc baví, miluju rostliny, hlavně ty kvetoucí a okrasné, takže vidina vší té práce je pro mě radost. Jen mít víc času. Snad až Heďa povyroste, bude mi i pomáhat (nebo se aspoň na chviličku zabaví) :-)

Pěkné počasí jsme využili k různým pracem v maximální možné míře:

A po večerech jsme skládali nový velký stůl do kuchyně, který muž vyzvedl v Jysku. Prodejny sice běžně nefungují, ale zboží se dá objednat přes internet a pak si ho vyzvednout přímo u nich ve skladě. K novému stolu musíme obrousit a natřít staré dřevěné židle, které se mnou putují už do mého třetího bydliště. Celé to dostane spíš starobylý nádech oproti původnímu stavu. Takhle to vypadalo původně, fotky nového dodám, jak bude hotovo:

Večery - pokud neodpadnu - trávím s háčkem. Šátek z kilometrového Muffinu je skoro hotov:

A radost si dělám i zahrádkou, která se mi pomalu rozrůstá doma za oknem:

Dneska nám volala sestřička od naší dětské lékařky - dneškem je pustili z karantény (Uničov a další zavřené obce), takže nás přeobjednala na středu na očkování a půlroční prohlídku, které jsme díky karanténě museli odložit. Tentokrát se mnou díky home officu může jet i muž. Takže to snad proběhne podstatně lépe než posledně.

Tak ... Teď jsem tímto článkem vyplnila spací moment mého dítěte :-) Mám od včerejška navařeno, tak si to dnes můžu dovolit :-) Takže já běžím ohřát polévku, dokud to moje dítko vypadá takhle:

Jsem moc ráda, pokud jste na mě i přes delší pauzu nezanevřeli :-) Taky se těším, až v další spací chvilce nakouknu k mnohým jiným, jejichž stránky vždycky pohladí a potěší, rozptýlí od člověka od jeho drobných starostí.

Mějte krásný den a vydařený týden jak jen to jde :-)

Romča.

Uničov

... na dohled.

Takový je pohled teď zrovna na Uničov ze střešního okna dětského pokoje.

Takový kousínek přes pole a Uničov je už odřízlý. Město a obce pod něj spadající jsou v karanténě. My jsme sice jedna z nejbližších vesnic, ale "zatím" se na nás karanténa nevztahuje. Uvidíme, jestli to ještě nerozšíří. V Uničově jsem byla nakupovat v pátek v Tescu. Vyjela jsem hned po sedmé, že tam třeba nebude moc lidí. Omyl. Parkoviště narvané, v obchodě lidí jak na Silvestra. U uzenin probíhala žhavá diskuze na téma "Už je to tady". No, zajímavé věci se kolem nás dějí... Ta opatření jsou bezesporu velmi potřebná, ale nemůžu věřit tomu, že je to skutečnost, že nejsme jenom ve filmu. Taky vám občas přijde, že tohle není možné?

Srnky se na poli klidně pasou a celá situace okolo koronaviru jim je absolutně fuk. Já jsem byla v takové "karanténě" s Heďou vlastně už několik měsíců, takže pro nás se nic nemění. Muž je zatím v práci (jezdí na opačný směr - pryč od Uničova), jelikož s Heďou necestuju, jsem zvyklá nákupy obstarávat jednou až dvakrát týdně a to je nákup cca za 1500 Kč. Jsem zvyklá mít zásoby, pečivo v mrazáku - právě kvůli Hedině nemoci, takže u nás je tak nějak vše při starém.

Starkl nedojel :-( To už ani nedojede :-( Teď teda úplně podružná blbost. Je tu asi tak milion důležitějších věcí, takže to chápu. Ale těšila jsem se.

Tak se těším aspoň z nového konferenčního stolku a z tv stolečku. Stihli jsme to koupit, když to ještě s koronavirem nebylo tak horké a o víkendu došlo na složení.

Stolky jsou z Jysku z kolekce nábytku Markskel. Jsme nadmíru spokojení, jde o hodně bytelný nábytek. Jelikož po sestavení se nám nábytek líbí jak jeho robustností, tak krásným designem, rádi bychom ve stejném provedení pořídili časem i kuchyňský stůl. No, necháme se překvapit, kdy se situace ohledně koronaviru dostane pod kontrolu a člověk zas bude řešit takové blbiny jako nábytek.

Nicméně je fakt, že je důležité brát potenciální nebezpečí vážně, ale přesto zas nepropadat panice a spíš myslet tak nějak selským rozumem. A aby ten strach a obavy člověka nesemlely, je potřeba myslet pozitivně a najít si radosti v tom pěkném a příjemném, co kolem sebe máme. Pro mě je to teď stoleček (teda dva), taky zastřihávání smrčků, plánování přesunu zahradního bordelu do schovanějších míst, rozhrnutí kupy, která je v zahradě extra nevzhledná a další setí a přesazování toho, co už doma mám. Prostě život jde dál. I s nebezpečím, které na nás teď leckde po očku pokukuje.

Jo, a začala jsem háčkovat další šátek. Tentokrát z příze, co má rovnou kilometr délky.

Mějte se bezva, buďte zdraví, veselí, nepodléhejte strachu, dokud není nejhůř a věnujte se svým drobným radostem :-)

Romča.

Nabila jsem si baterky...

...procházkou

Včera bylo vážně nádherně. Po obědě jsem přesazovala pokojovky a venku jsem pobíhala v tričku s krátkým rukávem a bylo mi fajn. Když dojel z práce Víťa, navrhl procházku. Sama s Heďou nechodím, netroufám si to, tak jsem ten návrh přivítala s nadšením (a s jistými obavami, přiznávám). Vyšli jsme si jen kousek za dům do malého lesíka. Na jednu stranu od domu se rozbíhá placatá Haná, na druhou se zdvíhají Jeseníky. Jako milovník hor a rodák z Vysočiny tíhnu spíš k té kopcovité straně :-) Když ráno vstávám, odhrnuji roletku na střešním okně a dívám se, jak je na horách. Z ložnice vidím vysílač na Pradědu. A hory chodím kontrolovat několikrát denně - jestli tam jsou mraky, jestli ubylo sněhu, jestli na Pradědu svítí sluníčko... Jsem dost velký turista, miluju pěšší pochody, po horách hlavně. Takže kdo mě zná, ten potvrdí, že poslední měsíce strávené doma mi hodně svazují nohy. Ale strach o Heďu je větší než má touha utíkat ven. Však časem toho jistě pocestujeme ažaž.

Takže začnu naším domečkem - je to tenhle zelený krasavec. Zahrada ovšem tak výstavní zdaleka není. Je to zatím spíš plocha s haldami hlíny, složených cihel z původního stavení, dřeva téhož původu... Ale - dnes mi přijde zásilka od Starkla - hlavně okrasné keře. Bude se sázet - hurááá :-)

Takhle vypadá hřbitůvek za vsí:

A pak už hurá k lesíku:

Když se pozorně zadíváte, uvidíte na nejvyšším vrcholu vysílač. 

Ano, to je Praděd.

Moc ráda bych vyslyšela výzvu na konci lesa:

V lese se Hedě líbilo, že má z kočáru co pozorovat - tolik stromů nad ní, obloha samotná ji (narozdíl ode mě - v blížícím se nečasu stála opravdu za to), tak na poli putovala do náruče a nesla se až domů.

Domů jsme to stihli na chlup přesně. Černo přišlo z hor k nám a než jsem postavila na čaj, začalo pršet.

Jsem ráda, že jsem vzala foťák. V lese jsem měla radost jako malé dítě. Byla jsem nadšená z každého listu a snažila si to užít. Takhle můžu vždycky juknout na fotky a tu svou duši si zas prohřát :-) A krom fotek jsem si dotáhla kupu přírodnin. Ve vsi jsme potkali známé a ti se divili, co táhnem v kočáře klacků :-D (A to netušili, že mám nadité kapsy šiškami, holt kreativní duch).  :-)

Mějte se báječně a buďte hlavně zdraví! Trochu mi je úzko z toho, co se teď kolem nás děje... V té nemocnici nás ve středu čekalo na malém prostoru snad padesát... Jsem ráda, že stát zavedl taková přísná opatření, i když se to řady lidí finančně (možná i existenčně) dotkne. Je to nepříjemné, nicméně v téhle situaci rozumné. Hasit požár by bylo mnohem horší než mu předcházet. I za takto drastických opatření.

Krásný den.
Romča

Malá reportáž od babičky

Tak jsme od včerejšího odpoledne zase doma ... Ufff ... Ani není moc příležitost si vybřednutí z běžných dnů užít. Spíš trnu strachy ... Abychom zvládli cestu, aby Hedvika nebrečela únavou, nudou v autě, neznámým prostředím, kvůli tvářím, které delší čas neviděla ... Zvládlo se to.
Manželova mamka (říkám jen mamka, nemám ráda slovo tchýně a ona je hrozně fajn) předělává spodní patro domu po babičce - dole vznikl samostatný byteček, který slouží pro návštěvy. Takže jsme měli parádní zázemí. Můj muž má tři sourozence, takže ubytovací kapacita pro mladé rodiny se hodí :-)
Ložnice je zatím prvním hotovým pokojem, na dalších místnostech se ještě pracuje. Tři stěny jsou polepeny černou vliesovou tapetou se zlatým zdobením. Když jsem viděla místnost jen otapetovanou, působila na mě dost tmavě. Teď, když už je na místě nábytek, musím říct, že ta tmavá se slušně rozbila a my jsme si - i díky tomu, že je pokoj zařízený v egyptském stylu - připadali jako na dovolené :-)
Na čtvrté stěně je bílá tapeta se zlatou, ale to nafocené nemám. Ani detaily z místnosti - příště. Dost jsme spěchali, abychom stihli nemocnici :-) Takže aspoň něco málo, co máme zdokumentované:

A jedna rozesmátá Hedvika v rozsvíceném pokoji, když jsme se ráno převlékaly.

Cestu Heďa naštěstí prospala. Nejhorší bylo čekání - cca hodinu a půl v chirurgické ambulanci. Máme ale termín operace. Do nemocnice půjdeme 7. září, druhý den bude operována. Prý je to nejbližší volný termín a navíc - prý je nejisté, jak to s plánovanými operacemi teď kvůli tomu koronaviru bude. Takže termín operace známe, teď už jen v danou dobu nebýt nemocní. 15. 9. Heďa oslaví své první narozeniny. V tu dobu budeme tedy v nemocnici... Achjo.

Přírodu stíhám pozorovat maximálně z okna, takže tady trocha ranního rozbřesku od nás - poprvé z chodby v patře, podruhé z francouzského okna :-)

Potřebovala bych udělat pořádný úklid. Probrat se dalšími krabicemi, co mi tu visí ještě ze stěhování, vysát, vytřít podlahy, umýt francouzské okno, které je oskákané od Sebastiana ... Od mé báječné sousedky mám na zahradě složené bedýnky s vykopanými trsy kosatců, kopretin, floxů a podobně, tak bych to potřebovala co nejdříve zapravit do hlíny. Nějk bych potřebovala, aby mi přirostly ještě aspoň jedny ruce :-) Ale jsme zvaní na oběd k sousedovům na bramboráky - mňam :-)
Děkuju za podporu a držení pěstí, jsem ráda, že máme zase na chvíli doktora za sebou, další výjezd zase na očkování za týden ve středu.

Ať se vám dnes daří :-)

Romča.