Kde domov můj?

Tak ... A mám za sebou další přesun. Přesun cca 55 km na východ, přesun z bytu do domu, přesun z bodu A do bodu B, přesun z jedné etapy života do další. Za posledních 17 let už je takových přesunů nějak moc. Jsem tak trochu kočovník, co počká, až stádo vypase úrodné planiny a pak se sebere a pokračuje o kus dál. A už mě to vážně nebaví. Přála bych si být s nějakým místem svázaná pojítkem "domov".

Odešla jsem na vysokou a rok bydlela v Brně, pak další čtyři roky s bývalým manželem v prvním společném bytě v Břeclavi, potom dva roky v mém někdejším pokojíčku u našich a to už i s naší dcerou (útočiště, než se postavil dům) - včera jsem přemýšlela, jak málo jsem asi musela mít věcí, když se vešly do jednoho pokoje a zatoužila zpětně po tomto stavu, i když během posledních stěhování jsem jejich množství opět výrazně protřídila, protože s věcmi je to obvykle tak, že čím déle na jednom místě člověk setrvává, tím více si toho nasyslí (což se snažím už nedělat). Následovalo takových šest, sedm let v novostavbě, potom dva roky v nájemním bytě na největším sídlišti ve městě, pak rok ve svém bytě pořízeném na hypotéku a teď přesun směr dům. 

Dům patří mému partnerovi. Teď v létě to tu vypadá poměrně přívětivě, v zimě jsem se tu cítila trochu zoufalá. Nikde nikdo, všude kolem širé hanácké lány polí, strom aby v krajině člověk pohledal. Mám z této rovné krajiny trochu paniku - připadám si jako zvíře, co je ze všech stran na ráně. Na jižní Moravě (Břeclavsko) je taky rovina, ale taková ... jiná. Ne tak nehostinná. Z druhé strany domu vidíme Jeseníky. Dokonce i vrchol Pradědu jde odtud vidět. Tam asi budou často směřovat mé kroky za poznáním. Mám ráda hory, kopce, lesy. Mám ráda, když se dá s kočárem vyrazit někam do zastíněných míst. Tyhle vyprahlé roviny mi trochu nahánějí strach. Ale věřím, že si zvyknu. A za lesy si budu muset prostě kousek popojet. A trochu živelno, divoko a přírodno si budu muset vybudovat na zahradě.

Zahrada mě teď dobíjí hodně. V zimě ty její klady a výhody nebyly tolik znát. Teď se dá posedět ve stínu ořešáku a hlavně - dá se hrabat v hlíně - což je pro mě neskutečně očistná činnost. Je mi fuk, jestli pleju nebo sázím. To sepětí s půdou mám nějak v krvi. Těším se na první květy nebo plody, co se tu díky mým rukám urodí.

Hned první den (v pátek) jsme začali vybalovat (budeme vozit věci v kufru auta na etapy). Ze zápalu rovnání, skládání a tahání nás vytrhlo bouchání na dvěře. Sousedka donesla kýblík polévky. Ať si dáme, že nám to k tomu vybalování přijde vhod (přišlo, akorát jsem lupla do trouby kuře, ale hlad o sobě už dával vědět). Odpoledne na zadním plotě visel sáček s buchtami (paní sousedka dělá koláče, které se rozplývají na jazyku - vážně jedna z nejlepších věcí, co jsem v životě jedla. Jsou kynuté, měkkoučké, uvnitř mají tvaroh a navrchu mák).

Druhý den došla sousedka z druhé strany - mladá maminka - a donesla patizon a cuketu. Že se nám to tu do začátku určitě bude hodit, že tu určitě nic nemáme (to nemáme). Z patizonu jsem včera uplácla mé drahé polovičce oběd do práce, pro sebe si ho uklohním dneska.

A za chviličku zase zleva dorazil pytlík višní (dělala jsem buchtu) a sklenka višňové marmelády.

Ještě ten večer nám další sousedi cpali některé z jejich koťat. Ani mě nějak nenapadlo o tom v této hektické fázi uvažovat, ale večer Víťa povídá, že se na ně druhý den zajdeme podívat.

To naše dívání na koťata probíhalo asi takhle: sousedka z levé strany mě zavolala, ať si jdu na zahrádku pro bylinky (máta, meduňka a šalvěj - první čeká na čerstvo ve vázičce na vylepšení nápojů, další dvě už visí hlavou dolů v kuchyni), šel se mnou i pes Sebastian. Od souseda dostal nadrobených koláčů a lehl si k nim na schod, a že je tam doma. Tak prý ať ho tam necháme a přijdeme si pro něj, až se vrátíme. Ještě jsme na cestu dostali ten božsky dobrý koláč.

U koťat jsme dostali kávu, meruňkové buchty s drobenkou a piškotový dortík s ovocem a želatinou. Teda - tímto tempem tu váhově poskočím raz dva.

Koťata jsou už veliká, čtyřtýdenní. Dva kluci jsou rezavo-bílí a slečna je černo-bílá. Poňuchňali jsme si je a pak zas vrátili jejich mamině. Večer už jsme studovali na netu ceny kastrace koček, protože zatím vyhrává holčina, ale určitě bychom ji nenechali rodit koťata do aleluja. Tak uvidíme. Zatím jsme nic nepřislíbili a chceme to pořádně zvážit. Ale byli nádherní. Všichni.

Tak nevím. Určitě si nás tu chtějí jako nováčky prohlédnout, ale na druhou stranu - taková pohostinnost, ochota se podělit, udělat radost nebo přispět nebo co já vím jak to pojmenovat - se v anonymitě města nevidí. Ta vesnice má něco do sebe. Ona mě tu přijala s otevřenou náručí a velmi mile. Teď se musím já snažit cítit se tu jako doma. A udělat z toho tady domov pro nás pro všechny.

Tímto posílám pozdrav všem, kteří mají ten svůj jeden "domov" a vzkazuji, ať to tam - u Vás doma - za mě pohladíte a poděkujete vnitřně za to, že je to tam fajn, a podobným spolukočovníkům jako jsem já vzkazuji, že ono to snad není na věky, a že do každé etapy má smysl jít znova s nadějí, že teď už to vyjde :-)

Mějte prima den. Romča.

Jojo, práce tu ještě bude jak na kostele... Ale určitě se nám tu časem podaří vybudovat útulný domov...