Další prázdninový den

Včera jsme s Nelčou upekly Míša dort - už druhý v tomto týdnu. Tak jim chutnal. Já bych tedy ubrala tvarohové vrstvy, případně přidala ještě jednu vrstvu korpusu, ale dětem chutná takto - podle původního receptu. Naposled jsme jej dělaly v pondělí. Máme pátek a peklo se znova. Mezitím jsme stihly jeden štrúdl.

A - ano, advenťák ze zdi ještě nezmizel ... Jenže on se nám tam tak líbí :-D No, musím někdy spíchnout dvě látková srdíčka, co přijdou na proutěný věnec. Taková dekorace by měla viset na zdi po sundání adventního kalendáře.

Takto vypadal náš "Mišák" v pondělí. Dělaly jsme ho s Nelčou Kristýnce k narozeninám.

Jinak se mi dnes konečně podařilo zasít nějaká semínka. Uvidíme, co z toho bude (nebo taky nebude). Včera jsem si pěkně umyla okno a parapet a dnes jsem si ho krásně zasvinčila hlínou při rosení semínek :-D Když to jaro tak táhne ... ven, za jarními pracemi... Snad proto si ho snažím nějak předem přinést domů.
 

Kočičáci

Dovářím oběd, Hedvika u prsa. S ní v náručí jsem zvládla orestovat kuřecí maso, slít povařenou brokolici, umíchat sýrovou omáčku a všechno to nějak spojit dokupy a šupnout do trouby a dát vařit rýži. Přijde mi, že ruce mám už vytahané jak orangutan. U první dcery se mi osvědčilo šátkování, druhá byla pohodářka a nosítko na doma nebylo zapotřebí, Heďa naopak bojkotuje všechno kromě máminy či tátovy náruče. Nějaké dva týdny zpátky jsme se vypravili pro Manducu z druhé ruky a i ta je zatím Heďou těžce nedoceněná.
Starší děti mají prázdniny. Můžu si užít toho luxusu, že je mám po dvou letech na "jarky" zase doma a s Heďou je to tak nějak "naprd". Naší malé dračici rostou zuby (teda ještě se nic nevyklubalo, ale už to o sobě dává sakra znát) a je umrněná, uslintaná, nespací, věčně nespokojená. Na kočár si s našimi prolapsy střeva sama netroufám, tak kolektivně trčíme doma a v Hediných lepších chvilkách hrajeme lodě. Jinak holky letošní prázdniny pojaly jako čtenářský klub - Kikča čte už třetí díl Percyho Jacksona, Nelča se pustila do Harryho Pottera. Nebýt Hedina virválu, bylo by v domě ticho jak po vymření.
Venku sluníčko, už to fakt láká ven. Mně se prozatím podařilo umýt jedno okno a sundat z něj Vánoce... No, letos budu asi zase marná.
Nicméně když je večer chvilka, něco málo ušiju nebo upletu dětem ponožky. Neřvací večery už jsou ale spíš výjimkou.

Vkládám aspoň dvě miciny, co se podařilo po večerech ušít (a vyšít). Dneska vznikl zajíc, ale má divné uši, šablony na zvířátka si kreslím sama, tak ho musím přetvořit. Původní šablona je pěkná, ale uši se šitím a vycpáním deformují. Takže aspoň toliko z mého současného (ne)tvoření.

Když se do srdce vkrade nenávist...

Právě jsme zatlačili další prolaps. Naší čtyřměsíční dceři vyhřezává střevo, už jsem o tom psala. Musela jsem s ní dnes na klasickou prohlídku ve čtyřech měsících. Ty tři kilometry jízdy od doktorky domů nás stály další slušně vyhřezlé střevo. Už s ní nemám odvahu chodit do kočáru, minulý týden po prolapsu jsem zavrhla jakýkoli nákup nebo podobný výjezd, byť spojený s kočárkem, po dnešku si nedovedu představit, že absolvuju jakéhokoli doktora nebo jiný nutný výjezd z domu sama. Jeden totiž musí řídit a druhý držet střevo. Obojí současně dělat nejde. Takže jediná relativní jistota je pro mě nehnout se z domu a vyjít Hedvičině únavě a jiným požadavkům maximálně vstříc, aby nebrečela a střevo bylo v klidu. Je to náročné. Ani ne skrz nějaké osobní omezení, spíš psychicky. Když vašemu dítěti trčí střevo z břicha, je to prostě na palici...

Mám dva týdny po soudu. Po soudu o dvě starší děti. Před rokem podal jejich otec návrh na změnu péče. Tímhle stresem jsem prožila celé těhotenství i dobu po porodu. Je rozhodnuto. Alespoň na čas. Děti nechtějí měnit školu, proto je soud svěřil do péče otce. Nemá cenu to rozpitvávat. Jako máma jsem si prošla děsnými nervy. Minýlý týden mi došlo, že mě celá tahle situace dohnala k neskutečné, spalující nenávisti. Nechala jsem si do srdce proniknout nenávist k bývalému muži a ta nenávist začala rozežírat mě samotnou. Nenávidíte a přejete si pomstu nebo Boží mlýny a užíráte se pocitem křivdy a nepráva. A dělá to z vás někoho jiného. Zatrpklého člověka. Člověka, jemuž nenávist obalila srdce jakousi mlhovinou, člověka, pro kterého všechno dobré skončilo, člověka, který rezignoval, přestal o cokoli usilovat. Nikdy jsem taková nebyla. A doufám, že už nikdy nebudu. Ale ten poslední rok byl vážně, vážně strašně těžký

Teď jsem na takovém pomyslném horském hřebeni. Na zlomu. Za mnou je jedno prudké úbočí a přede mnou to druhé. A je jen na mně, jestli bude plné ostrého kamení nebo zeleně.
Tohle všechno jsou strašně intimní a osobní záležitosti. Vlastně bych se ráda podělila o všechno, o životě s násilníkem a manipulátorem, o tom, jak člověk po špatných zkušenostech radikálně přehodnotí svůj žebříček hodnot a priorit, o tom, jak jsem prozřela a zjistila mnohé i sama o sobě, o tom, že jsem mnohdy obviňovala druhé, ale vlastně jsem si do pustin umetala cestu nevědomky sama. O tom, že jsem zase o krapet moudřejší a o píď pokornější, i když jsem si myslela, že už mám v tomto ohledu ujito mnoho znavených kroků. Vlastně mě to baví. Dozvídat se o sobě nové věci. Zjišťovat, že dosavadní černá není vůbec černá, ale že se na ni možná jen dívám ze špatného úhlu. Zjišťovat, jak je moje pravda strašně relativní.

Můj nejnovější osobnostní objev je zmíněná přítomnost nenávisti. Já si vůbec neuvědomila, co její existence se mnou dělá. Dokonce mi přišlo, že na ni mám plné právo, ten člověk mi udělal tolik zlého (to je pravda - teda moje relativní pravda), že si zaslouží, abych ho nenáviděla, že mám právo dočkat se nějakého zadostiučinění. Jenže ... ono to bude všechno jinak. Zdálo se mi o něm. Pořád, pořád, pořád. Ve snech ubližoval mým dětem, pronásledoval mé nejmladší dítě, které není jeho, nemohla jsem klidně spát. Špatné myšlenky mě pronásledovaly celé dny a přemýšlení nad tím, proč se mně děje tohle a jemu ne, mě stálo další spoustu energie. Teď mi došlo, že ta energie byla vynaložená absolutně zbytečně. Pro někoho, kdo za to nestojí a komu ji navíc ani nechci věnovat. Jenže nenávist vás k nenáviděné osobě připoutá. Sváže vás s ní. Chce se jí zbavit, uniknout jí a ona vás naopak ovládá čím dál víc.

Mrzí mě, že nejsem z věřící rodiny, že k víře inklinuju pouze tak nějak ve svém pojetí, protože morální zásady, které hlásí křesťanská víra (ale i mnohé jiné - je zvláštní, jak se jednotlivé víry v podstatném shodují) mají nesmírnou hloubku a jsou nesmírně obecně platná pro kohokoli, nejenom pro křesťana. Našla jsem na jednom křesťanském webu článek o nenávisti. Ten dává jasný návod, jak se s nenáviděnou osobou duševně vypořádat: "Milujte, prokazujte dobro, žehnejte a modlete se." Jednotlivé teze jsou dále vysvětleny. Musím říct, že i když na tyto zásady, které na první dobrou vypadají jako náboženský blábol, pohlédnu jako ateistický pragmatik a přečtu si jejich výklad, jsem si jejich věrohodností jistá - a to zejména s ohledem na mou pragmatičnost. Prostě to sedí, pasuje, prostě to jsou věci, které jsem si ověřila v praxi sama na sobě.
Je hrozně zvláštní, že se celý život považujete za dobrého člověka a pak zjistíte, že v sobě máte tak nízkou emoci jako je nenávist. Snažím se podle těch zásad řídit. Musím říct, že účinek je okamžitý. Se stavem věcí nic neudělám, ale na duši mi je mnohem, mnohem líp. Teď jen docílit toho, abych ten svůj nový postoj k tomuto člověku myslela vždy opravdu upřímně. Nezakrývala tím trochu alibisticky nenávist, kterou bych ale ve skutečnosti nevypudila. Nemůžu. Nesmím. Vím, že by to na klid mé duše nemělo žádný efekt. A bez toho opravdu upřímného odpuštění prostě nejde jít dál, nejde budovat nové štěstí.

Doufám, že nikdy nebudete mít důvod nikoho nenávidět. A pokud takový důvod bude, že budete natolik silní, abyste se nad nízkého člověka dokázali povznést. A když už se stane, že vám ten člověk bude škodit tolik, že vás nenechá žít šťastný, klidný život, snažte se mít v sobě dobro a lásku a nenechejte v sobě zvítězit to zlé. Na to by totiž nedoplatil on, ale jen a jenom vy samotní.

V duchu Vánoc

Letos se nějak vánočně ne a ne naladit. Kolem Hedi je hodně starostí. O víkendu jsme měli prolaps stomie (vyhřeznutí střeva) a teď se bojím, aby se to neopakovalo (je to dost pravděpodobné, když už se to jednou stalo). Nenecháváme malou plakat, chováme, chováme, bříško se nesmí namáhat. Takhle se toho moc udělat nedá. Brzy vyzkouším šátek, u první dcery se mi osvědčil.

Přesto se snažím alespoň něco málo vánočního doma nachystat. Adventní kalendář jsme vyráběli vloni - já našila pytlíčky, muž precizně svázal dřívka. Letos jsme jen vytáhli, oprášili a vánoční paráda je na světě. Na ubrus jsem objednala látku na fleru a minulý týden ho konečně bleskurychle ušila. Adventní svíčky jsem splašila až tuto sobotu - po lítání po Kiku, Pepcu a leckde, kde bylo už dost přebráno, jsem v běžném marketu sehnala čtyři větší krémové svíce a prostě a jednoduše je svázala zbytkem látky z ubrusu k sobě. Podnos jsem sehnala ve výprodeji v Kiku, o větvičky jsem ochudila smrčky na naší zahradě, protože nestíhám za smrčím ani nikam vyjet a tady na hanácké planině toho moc jehličnatého zrovna neroste (v mé domovině bylo smrčí - jojoj).

Perníčky jsem s Nelčou upekla v neděli večer a zdobily se včera. Na zdobení se podílel i táta, který si milerád odskočil od chování Hedviky :-) Mé původní plány na adventní výzdobu vzaly za své. Holt, co bude, bude. Doufám, že zvládnu alespoň našít látková srdíčka na vánoční stromeček - letos v přírodní režné a bordó, aby to k sobě všechno ladilo.

Ani ty vánoční vystřihovánky, co tradičně mívám v oknech, nestíhám. Motivy si vymýšlím sama, prostě jak střihnu, tak střihnu, něco z toho vyleze :-) Ještě vložím fotečku z dnešní procházky. Hned za domem vidím Jeseníky, včetně vysílače na Pradědu. Nahoře na horách už je sníh. Miluju ten pohled na hory. Takže - Heďa a kopečky (mobilem to lépe zvěčnit nešlo) :-)

Užijte si krásný slunečný den :-)

Hirschprungova choroba - naše zkušenost

Následující článek si rozhodně neklade ambice nějakého odborného lékařského sdělení, jde o veskrze laický a z praktické zkušenosti vycházející pohled. Pokud se s takovou diagnózou setkáte, stejně nejspíš toto heslo zadáte do vyhledávače ve snaze najít co nejvíce informací. Člověk má potřebu seznámit se se záležitostí, jejíž název doposud ani neslyšel, a která mu přesto tak náhle zasáhla do života. Na internetu se dá najít spousta informací a člověku to určitě pomůže se zorientovat. Na emiminu jsem také našla diskuzi maminek, jejichž děti mají stejnou nemoc. Pomohlo mi vědomí, že v tom nejsme sami, že děti těchto maminek už mají po operaci a relativně spokojeně fungují. Diskuzi jsem ale celou nepročetla - dostala jsem se asi k desáté stránce z padesáti.

Takže obecně - co to je Hirschprungova choroba? Jedná se o poměrně vzácnou vrozenou vadu - asi jeden případ na 5000 porodů, přičemž většinově - 75% tuším - se týká chlapců. Problém vzniká někdy mezi pátým a sedmým měsícem těhotenství, kdy se v části (nebo po celé délce) tlustého střeva nevytvoří nervová zakončení, která mají na svědomí peristaltiku - posunování stolice trávícím traktem. V tomto místě dojde ke zúžení tlustého střeva (může jít ale výjimečně i o sřevo tenké), stolice a plyny se hromadí před tímto zúžením a tam naopak střevo výrazně rozšiřují. Tento problém se dá odstranit jen operativně - pacientovi je odebrán nefunkční úsek a postižené rozšířené střevo. Dříve se střevo vyvedlo břišní stěnou a pacient se tak na jisté období zařadil mezi stomiky (lidi s vývodem). Ve druhé fázi mu byl zdravý konec střeva naoperován zpátky na konečník. Dnes se volí operace v jednom kroku - resekce (odebrání části) střeva a našití na konečník. U malých miminek se ale i přes tento moderní trend volí dvoufázový postup, protože mezera v pánvi, kterou se má střevo voperovávat ke konečníku je sotva na prst velká. Je proto třeba, aby dítě vyrostlo a manipulační prostor pro operatéra se zvětšil. Také střevo samo s věkem dítěte povyroste a nebude se jednak o tak titěrnou práci.

Náš průběh nemoci:
Heďa asi tři týdny úporně zvracela. K tomu měla velké, nafouklé, mramorované bříško (bříško je vážně celé skvrnité od naběhlých žil a cév). Se stolicí jsme až tak problémy neměli - Heďa se vyprázdnila minimálně jednou denně, ale až teď vím, že ji to muselo stát obrovské úsilí a spoustu bolesti to zúžené místo protlačit. Od nástupu do nemocnice (to měla malá 6 týdnů) to s námi šlo z kopce. Heďa se sama nevyprázdnila už vůbec. Lékaři jí vyprazdňovali obsah bříška rektálními rourkami různých délek a průměrů, k tomu dostávala klisma z mateřského mléka. Ano - mateřské mléko se skutečně děťátku stříká do zadečku - tato tekutina není pro tračník tak násilná a navíc obsahuje jakési látky peristaltiku a střevní mikroflóru povzbuzující (velmi laicky řečeno - tak nějak jsem to z úst lékařů vyrozuměla).
Ve středu jsme nastoupili do nemocnice ve Šternberku, lékaři měli podezření na pylorostenózu. To je naopak zúžení v tenkém střevě těsně za žaludkem, kde zesílený sval tlačí do stěny střeva a střevo se tak stává neprůchodným. Tento problém se řeší obvykle laparoskopicky. Na ultrazvuku pylorostenóze nic nenasvědčovalo, nicméně masivní zvracení se panu doktorovi nezdálo, proto nás sanitkou poslal dál - do Fakultní nemocnice v Olomouci. Ani tady na příjmu pylorostenózu nezjistili. Paní doktorka na příjmu zvažovala, co s námi. Jaké štěstí, že nás neposlali domů. Prý tam měli nedávno případ, kdy na UZ ještě nic vidět nebylo, ale do pár dnů se chlapečkovi pylorostenóza ukázala. Heďu poslali na JIP, kde byla pečlivě sledovaná. Už ten den mi pan primář z JIP sděloval, že dle rentgenových snímků mají podezření na zúžení tlustého střeva.
V noci na pátek byla Hedvika o hladu, ráno šla na irrigo - což je rentgen pod kontrastní látkou. Sleduje se tak průtok látky trávícím traktem. Zúžení v tlustém střevě bylo potvrzeno. Diagnóza - Hirschprungova choroba. Pan primář Malý z chirurgie mi sdělil, že operace je nevyhnutelná, že Hedvika bude operována co nejdříve. Že je tam velké riziko přemnožení bakterií v ucpaném střevě a hrozí tam otrava krve.
Na dva dny se Heďa vrátila ke mně. Ležely jsme spolu na chirurchii. V sobotu odpoledne se u ní dostavily teploty. Teploty pokračovaly i v neděli. V poledne nechala paní doktorka udělat všechny potřebné odběry a ukázalo se přemnožení bakterií v trávícím traktu a jejich prosakování skrz stěnu střeva dále do organismu (toxické megakolon). Heďa dostala troje antibiotika. V tu dobu to bylo vážně zlé. Hedvika je už od těhotenství takový bojovník, je moc statečná a silná, ale ten víkend z ní síly unikaly z hodiny na hodinu. Viděla jsem, jak slábne, jak začíná být odevzdaná. Já jsem to ustávala tak všelijak. Chvílemi jsem se držela, chvílemi jsem neměla daleko do sesypání. Strašně jsem si vyčítala, že tam mám být pro ni, že já mám být ta silná, ta kdo jí tam je k dispozici, ta, kdo jí je oporou, a že ze mě nemá cítit strach a zoufalost. Dost jsem s těmito pocity bojovala a snažila jsem se vnitřně přimět k větší disciplíně. V tu dobu, kdy bylo nejhůř, jsem myslela na to, jaké to bude, když nám umře. A pak jsem se zas bičovala výčitkami, že na takové věci vůbec nesmím myslet. Jenže ono to nešlo. Vidíte, že to dítě slábne, že je na tom vážně hodně zle. A tyhle myšlenky k tomu stavu prostě patří. Nejhorší je, že když je vážně, vážně zle, že je tam něco jako smíření. Takový stav, kdy si sami před sebou připustíte, že tohle je reálná možnost, která není někde v knížkách nebo na internetu nebo ve hvězdách, ale že je to realita, která se právě teď může snadno stát skutečností. Abych ten stav mysli správně popsala - nejde o rezignaci - ani omylem by mě nenapadlo se vzdát a nebojovat a nevěřit a nemodlit se a nedoufat. Ale prostě si sami před sebou vyložíte karty a jste si vědomi toho, že tohle je vážně zlé.
V tu neděli Heďa putovala zpátky na JIP. V úterý měla operaci. Odvezli ji asi ve čtvrt na dvanáct. Bála jsem se, že za ní ráno nezvládnu jít, že se budu sypat. Nakonec jsem sebrala síly a byla jsem za to moc ráda. Došla jsem na JIP kolem deváté a celou dobu do operace jsem ji houpala v náručí a zpívala jí. Vymyslela jsem jí písničku o ní, kterou zpíváme i teď doma. Během noci na operaci nespala. Byla o hladu, nesměla jíst, tak noc probrečela. A já jsem byla ráda, že jsem se zvládla nějak morálně zpracifikovat a že díky tomu Heďa více něž dvě hodiny před operací v mé náruči prospala.
Na sále byla asi dvě a půl hodiny. Vzali jí 10 cm tlustého střeva a naoperovali vývod. Od operace bylo postupně lépe a lépe. První dny měla sice velké bolesti, ale dostávala do žíly utišující léky. Ke mně se Heďa na pokoj vrátila v sobotu. Po operaci z ní bylo hodně chovací miminko. Potřebovala pořád utěšovat, konejšít, držet se v náručí, cítit blízkost mámy. A celkově byla v nemocnici hodně řvoucí. Nejprve klistýry, rourky, odběry, infuze, pak operace a pak zase další odběry, další infuze. Kanilky se přepichovaly chvíli na jednu stranu hlavičky, pak na druhou, chvíli do jedné ručky, pak do druhé... Jen když jsem jí chtěla přebalit, tak ječela, sotva jsem jí sáhla na knoflíky u dupaček. Už čekala zase další bolest. No, nějak se to všechno přežilo a zažilo a začíná se opět vracet k spokojenému miminku.
V den, kdy jsme měli jít domů, se Hedě vrátily teploty. Zase jsem začala brečet. Zase jsem začala ztrácet nabytou jistotu. Patřím k lidem, kteří se snaží poměrně statečně držet a být pořád dobře naladění, co to jde. A je prvada, že už po operaci - i když s vývodem - jsem byla zase spokojená a klidná máma. Smířila jsem se s tím stavem - no tak co, máme vývod. No a? Ale žijeme. A budeme zdraví. Snad už vše bude dobré. Jenže pak přijde nějaké zakolísání stavu, něco, s čím člověk nepočítá a je to zase v háji. Zase tečou slzy, zase se všechno sevře v krku, na hrudníku balvan, rychlý tep a dýchání, strašný strach, co bude. Oběhaly jsme rentgen, ultrazvuk, podstoupily další odběry. Naštěstí bylo vyloučeno toxické megakolonum. Objevila se ale sepse (otrava krve). Významně vyrostly zánětlivé hodnoty na CRP. Lékaři neví přesně, co se stalo. Buď se vrátila sepse hned den po vysazení intibiotik, protože ten stav před operací byl hodně vážný a možná ani přes troje antibiotika nebyl úplně zaléčen nebo to byla reakce organismu na proplach rekta - pak primář před naším plánovaným odchodem proplachoval pahýl konečníku, který je teď zaslepený, protože střevo je vyvedeno břichem. Musely odejít zbytky stolice, které se tam držely a případně odumřelé části střeva, aby to tam nezatvrdlo a nezkomplikovalo to příští operaci. U toho výplachu jsem byla a jak říkala paní doktorka, byl to dost invazivní zásah, tělo mohlo reagovat zánětem.
V nemocnici jse si tudíž pobyly o týden déle (na další dávce ještě silnějších antibiotik). Nicméně to není podstatné. Důležité je, že je Hedvika v pořádku, že krom té stomie a nějakých drobností jako probiotik (BioGaia) a SabSimplexu nemáme nic jiného. Heďa je normální, spokojené miminko, které se začíná čím dál víc zajímat o svět kolem sebe, která občas řve, ale taky se hodně směje od ucha k uchu, prostě se krom jistých nepatrných změn a malinko náročnějšímu režimu vracíme do běžného, normálního života :-)

Stomii bych se asi pověnovala zase někdy příště. To už nebude tak dlouhé, ale možná to někdy nějakému rodiči přijde vhod :-) Sama tedy tuto oblast teprve probádávám a dozvídám se nové. Ale i tak se o zkušenosti ráda podělím a naopak od zkušenějších stomiků se ráda něco přiučím :-)

Mám potřebu k tomu článku dodat nějaký závěr. Nějakou tečku. Takovou psychologickou třešničku na závěr :-) Ano, vážně platí teze "Co Tě nezabije, to Tě posílí". Byla to zkušenost vyžadující obrovskou morální sílu a koncentraci. Jsem ráda, že jsem to poměrně slušně ustála a jsem na sebe vlastně pyšná. A obrovsky jsem pyšná na Hedviku, která byla snad ještě mnohem silnější než já. To neříkám jako takový patos na závěr. Ne, vážně. Když vidíte to minitělíčko, které ale bojuje s takovou lví silou. Je to skoro zázrak přírody. A na sebe jsem taky pyšná. V myšlenkách se mi honilo ledacos. Slzy první dny tekly proudem. Ale nakonec jsem tu nemocnici zvládla ustát s pozitivní myslí a s úsměvem. Paní doktorka mi za to složila poklonu a vážně mě to moc zahřálo a uvědomila jsem si, že jsem to vážně dokázala - nějak se zmobilizovat a udržet si dobrou náladu. Že možná i to Hedvice pomohlo v těžkých chvílích. Taky jsem se snažila jíst, pít i spát. Věděla jsem, že musím být silná já, abych dodávala sílu jí. A psychice jsem nedovolila, aby mi řídila to, jestli budu hladovět. Každý to má nastaveno jinak, ale já jsem zrovna ten typ, co z nervů hladoví. Vážně. A všechny tyhle věci mě stály dost vnitřního úsilí. Prostě jsem se snažila myslet jako realista a opravdu si tu disciplínu nastavit v hlavě. A ono to zafungovalo :-) Jediné, co mi ty nervy ukázalo, byla psychosomatika. Rozjely se mi slušné křížové bolesti - podobné porodním křížovým bolestem - člověk cítil v pravidelných pulzech ve spodní části zad celou síť nervů, celou pavučinu, ve které to bodavě pulzuje.

A pak ještě jednu větu jsem mívala často na paměti: "Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř". To jsem měla jako vykřičník před očima pořád. A přese všechno, co se nám dělo, jsem byla vděčná za stav, ve kterém jsme, za to, že je v nemocnici, za to, že je to podchycené, za to, že není hůř, za to, že žijeme v civilizované zemi s vynikajícím zdravotnictvím, za to, že nežijeme před sto lety. Ano, bylo to zlé. Ale pořád jsem nezapomněla děkovat za tohle všechno a nezapomínala jsem, že to není a nemusí být samozřejmost, a že mnozí lidé v jiných částech světa takové štěstí v neštěstí jako já s Hedvikou nemají. Proto jsem vděčná.

A na závěr - musím poděkovat všem z Dětské kliniky Fakultní nemocnice Olomouc - lékařům i sestřičkám z JIPky i z chirurgie. Byli báječní, milí a pěkně se o nás starali. A smekám před panem primářem Malým který je bezesporu kapacitou po odborné stránce, ale zároveň je vstřícným člověkem s příjemným vystupováním.

Jak ten čas letí ...

Dlouho jsem na blog nepřispívala. Události u nás doma byly opravdu překotné. Některé fajn, pozitivní, super, báječné, príma a jiné teskné, ponuré, smutné, nešťastné, zoufalé a doufající.
Tak jdu shrnout, co se u nás za tu dlouhou dobu zásadního přihodilo.
Na začátku srpna jsem přijala příjmení mého muže a stala se jeho ženou. Svatbu jsme pojali jako rodinné setkání bez nějakých ovací a pompéznosti. Chtěla jsem sem hodit všechny své handmade dekorace, kterých jsem si na svatbu vyrobila hromadu, ale nějak jsem to úplně nestihla a s křížkem po funuse už to sem vkládat nebudu. Obřad jsme měli mít v zahradě, protože ale pršelo, řekli jsme si své ANO nakonec v obřadní síni. Oběd byl u nás doma, vyklidili jsme obývák a nastěhovali tam pivní lavice, které jsme měli půjčené od hasičů. Na ně ubrusy, květiny, pompomy a servis a vypadalo to báječně. Původně jsme chtěli svatbu jen naši - se svědky a s našimi dětmi. Na nátlak rodiny se nás nakonec sešlo asi pětadvacet. Ale jelikož jsem v posledním tažení před porodem odmítala jakékoli restaurace a podobné nesmysly, zaúkolovala jsem vařením obě rodiny. Naši dělali polévku s játrovými knedlíčky, Víťova rodina řízky a salát. Takže svatba "samodomo", ale pro mě ta nejideálnější (hned po variantě my dva a svědci a šmitec). Jsem strašně ráda, že jsem ve svazku manželském. Jsem moc ráda, že jsme to stihli před porodem a Hedvika se už narodila do kompletní rodiny. Ale ty pompy a okázalost k vstupu do manželství vůbec nepotřebuju. Mnohem raději si to užiju v co největším intimnu a soukromí.

A tak ... jednu z interiéru vložím :-)

Ke konci těhotenství  mi bylo vážně nic moc. Celé toto těhotenství bylo nesrovnatelně náročnější než ta dvě předchozí. Pořád nějaké komplikace, rizikáč, necítila jsem se dobře, špatně jsem chodila.
15. 9. mi někdy po třetí ráno praskla plodová voda. To člověk pozná. Je to takové hlasité rupnutí - jak odzátkování láhve. Vzbudila jsem Víťu, ať mi do postele přinese ručník. Byl rozespalý, celý zmatený, myslel si, že se jdu koupat :-) Pobalila jsem se, naúkolovala děti, co si mají vzít k snídani, co k obědu a co kde najdou, kdyby chtěly nějakou sváču a jelo se do porodnice. Heďa se narodila v 18:17. Ke konci zůstala, chudina, viset mezi pánevními kostmi, tak má otlačený obličejík. Má tam takový ohníček, který ale časem zmizí. Hedvika se narodila dříve - ve 36. týdnu. A i na svůj věk byla maličká. Vážila 1860 gramů a měřila 42 cm. Takový koblížek malinkatý. V porodnici jsme byly dva týdny. Chvíli bylo dobře, chvílemi hůř (když glukóza klesla na kritické hodnoty a malá musela zpětně na inkubaci a na infuze), ale vše jsme statečně zvládly. Musím vyzdvihnout personál porodnice ve Šternberku. U porodu všichni senzační, na porodním milí, vstícní, obětaví, no a co se týče sestřiček na novorozeneckém, musím pouze pět chválu, protože byly vážně super. A lékaři taky. Byli jsme mc spokojení.
Přidávám pár foto z porodnice (jedna od pana fotografa, který ve vybrané dny fotí přímo v porodnici).

Doma jsme se ohřály tři týdny. Pouhé tři týdny, než měla přijít zatím asi největší životní zkouška. S předčasňátkem je to takové náročnější. Heďu jsem před každým krmením vážila, zapisovala, ob krmení dostávala odstříkané mateřské mléko z lahvičky, protože tahání z prsa je pro takového drobka vysilující. Byla jsem unavená, režim krmení po třech hodinách jsme dodržovaly i v noci. Na druhou stranu - taková Kristýnka nespala skoro vůbec a byla schopná být za noc na prsu co deset minut, jinak řev a řev. Ale asi jsem holt starší a víc unavená. I ty tři hoďky (pak hodina až hodina a půl vzhůru u malé) byly záhul. V průměru jsem naspala 3 - 4 hodiny za noc. To není kdovíjaká sláva.
Během našeho pobytu doma jsme stihli dva výlety. Jeden na nedalekou rozhlednu v Dolní Moravici a na druhý výlet jsem se vypravila sama se všemi třemi dětmi do Velkých Losin - projít s kočárkem podzimní park. Nádhera. Z těchto zážitků jsem v následující dny nejednou v myšlenkách těžila.

Rozhledna v Nové Vsi (Dolní Moravice)

Zámecký park ve Velkých Losinách

No, a 30. října jsem jela na běžnou prohlídku k dětské lékařce Hedi a to jsme netušily, že se domů vrátíme zase až za měsíc. Ano - Heďa měla veliké a nafouklé bříško. Dávaly jsme Espumizan, cvičily s nožičkami, nahřívaly bříško, masírovaly ... Prdíky už jsem zažila u předchozích dětí. K nadmutému břichu se přidalo masivní zvracení. Po každém kojení, do oblouku. Tři týdny zkoušení kdečeho a nic nepomáhalo. Ani nemohlo. Malá měla neprůchodné tlusté střevo. Jela jsem s ní hned od lékařky do nemocnice ve Šternberku. Druhý den nás sanitka převážela do Fakultní nemocnice v  Olomouci a ještě ten den skončila na JIP. Naše diagnóza - Hirschprungova choroba. O tom ale zase příště. Budu ráda, když tato choroba bude mezi rodiči více známá (i když jde o vzácné onemocnění), a když budou vědět, co čekat, s čím se budou následně potýkat, co budou řešit.
Teď už bude snad jen dobře. Máme sice stomii (vývod), cvičíme Vojtovku a dalším operacím se v budoucnu nevyhneme, ale doufám a moc si přeju, aby to zlé už bylo za námi. A aby bylo už jen a jenom lépe :-)

Křížový vrch nad Jeseníkem a rozhledna Zlatý Chlum

V sobotu jsme se s mým novopečeným manželem vypravili na alespoň nějaký svatební výlet, když už ne na svatební cestu :-) Jeli jsme do Jeseníků - nad městem Jeseník se vypíná kopec Křížový vrch, kterému vévodí krásná restaurace v tyrolském stylu (zároveň jde o hotelový resort poskytující ubytování). K pozdnímu obědu jsme si oba dali zvěřinový guláš s knedlíkem a na jídle jsme si pochutnali. Výběr z jídel není nijak rozsáhlý, nicméně kuchyně na Křížovém vrchu je poměrně vyhlášená a kuchař holt umí. Vedle hotelu stojí kaple svaté Anny, která má i svou vizitku do turistického deníčku. Z místa je krásný výhled na město Jeseník.

Po obědě jsme se vydali po modré turistické značce na rozhlednu Zlatý Chlum. Počasí nám přálo. Bylo zataženo a chvílemi poprchalo, teplota přijatelná. Pro mě v třetím trimestru těhotenství ideální výšlapové podmínky - rozhodně lepší než kdovíjaký výpek.

Cestou jsme narazili na Turistický pramen - krásnou kamennou stavbičku ukrývající minerální prameník.

Cesta z Křížového vrchu na Zlatý Chlum je dlouhá 2,5 km a převýšení činí nějakých 200 m. Jde o příjemnou procházku voňavým lesem.

Rozhledna na Zlatém Chlumu je téměř sto dvacet let stará dáma, která má svůj osobitý šmrnc. Vstupenka na rozhlednu je víceúčelová záležitost - slouží totiž také jako pohlednice. U rozhledny je taková prima trampácká chata, kde je možné si zakoupit nějaké občerstvení, suvenýr nebo zmíněnou vstupenku na vyhlídkovou věž.
Schody jsem nepočítala, ale s tím mým břichem jsem si pěkně mákla :-) Výšlap je ale patřičně odměněn úžasným výhledem na Jeseníky (Praděd, Šerák, Keprník), vidět jsou ale i velká polská jezera - Otmuchowské a Nyské.
Pod rozhlednou byla vidět další turisticky zajímavá skalní vyhlídka - Čertovy kameny - na ty se ale vypravíme někdy příště. 

Jsem ráda, že jsem zase mohla poznat nějaký nový kousek naší krásné zemičky, do Jeseníků se chystáme příští rok s mrnětem v klokance častěji, tak snad se nám ty naše cestovatelské plány vydaří :-)