Právě jsme zatlačili další prolaps. Naší čtyřměsíční dceři vyhřezává střevo, už jsem o tom psala. Musela jsem s ní dnes na klasickou prohlídku ve čtyřech měsících. Ty tři kilometry jízdy od doktorky domů nás stály další slušně vyhřezlé střevo. Už s ní nemám odvahu chodit do kočáru, minulý týden po prolapsu jsem zavrhla jakýkoli nákup nebo podobný výjezd, byť spojený s kočárkem, po dnešku si nedovedu představit, že absolvuju jakéhokoli doktora nebo jiný nutný výjezd z domu sama. Jeden totiž musí řídit a druhý držet střevo. Obojí současně dělat nejde. Takže jediná relativní jistota je pro mě nehnout se z domu a vyjít Hedvičině únavě a jiným požadavkům maximálně vstříc, aby nebrečela a střevo bylo v klidu. Je to náročné. Ani ne skrz nějaké osobní omezení, spíš psychicky. Když vašemu dítěti trčí střevo z břicha, je to prostě na palici...
Mám dva týdny po soudu. Po soudu o dvě starší děti. Před rokem podal jejich otec návrh na změnu péče. Tímhle stresem jsem prožila celé těhotenství i dobu po porodu. Je rozhodnuto. Alespoň na čas. Děti nechtějí měnit školu, proto je soud svěřil do péče otce. Nemá cenu to rozpitvávat. Jako máma jsem si prošla děsnými nervy. Minýlý týden mi došlo, že mě celá tahle situace dohnala k neskutečné, spalující nenávisti. Nechala jsem si do srdce proniknout nenávist k bývalému muži a ta nenávist začala rozežírat mě samotnou. Nenávidíte a přejete si pomstu nebo Boží mlýny a užíráte se pocitem křivdy a nepráva. A dělá to z vás někoho jiného. Zatrpklého člověka. Člověka, jemuž nenávist obalila srdce jakousi mlhovinou, člověka, pro kterého všechno dobré skončilo, člověka, který rezignoval, přestal o cokoli usilovat. Nikdy jsem taková nebyla. A doufám, že už nikdy nebudu. Ale ten poslední rok byl vážně, vážně strašně těžký
Teď jsem na takovém pomyslném horském hřebeni. Na zlomu. Za mnou je jedno prudké úbočí a přede mnou to druhé. A je jen na mně, jestli bude plné ostrého kamení nebo zeleně.
Tohle všechno jsou strašně intimní a osobní záležitosti. Vlastně bych se ráda podělila o všechno, o životě s násilníkem a manipulátorem, o tom, jak člověk po špatných zkušenostech radikálně přehodnotí svůj žebříček hodnot a priorit, o tom, jak jsem prozřela a zjistila mnohé i sama o sobě, o tom, že jsem mnohdy obviňovala druhé, ale vlastně jsem si do pustin umetala cestu nevědomky sama. O tom, že jsem zase o krapet moudřejší a o píď pokornější, i když jsem si myslela, že už mám v tomto ohledu ujito mnoho znavených kroků. Vlastně mě to baví. Dozvídat se o sobě nové věci. Zjišťovat, že dosavadní černá není vůbec černá, ale že se na ni možná jen dívám ze špatného úhlu. Zjišťovat, jak je moje pravda strašně relativní.
Můj nejnovější osobnostní objev je zmíněná přítomnost nenávisti. Já si vůbec neuvědomila, co její existence se mnou dělá. Dokonce mi přišlo, že na ni mám plné právo, ten člověk mi udělal tolik zlého (to je pravda - teda moje relativní pravda), že si zaslouží, abych ho nenáviděla, že mám právo dočkat se nějakého zadostiučinění. Jenže ... ono to bude všechno jinak. Zdálo se mi o něm. Pořád, pořád, pořád. Ve snech ubližoval mým dětem, pronásledoval mé nejmladší dítě, které není jeho, nemohla jsem klidně spát. Špatné myšlenky mě pronásledovaly celé dny a přemýšlení nad tím, proč se mně děje tohle a jemu ne, mě stálo další spoustu energie. Teď mi došlo, že ta energie byla vynaložená absolutně zbytečně. Pro někoho, kdo za to nestojí a komu ji navíc ani nechci věnovat. Jenže nenávist vás k nenáviděné osobě připoutá. Sváže vás s ní. Chce se jí zbavit, uniknout jí a ona vás naopak ovládá čím dál víc.
Mrzí mě, že nejsem z věřící rodiny, že k víře inklinuju pouze tak nějak ve svém pojetí, protože morální zásady, které hlásí křesťanská víra (ale i mnohé jiné - je zvláštní, jak se jednotlivé víry v podstatném shodují) mají nesmírnou hloubku a jsou nesmírně obecně platná pro kohokoli, nejenom pro křesťana. Našla jsem na jednom křesťanském webu článek o nenávisti. Ten dává jasný návod, jak se s nenáviděnou osobou duševně vypořádat: "Milujte, prokazujte dobro, žehnejte a modlete se." Jednotlivé teze jsou dále vysvětleny. Musím říct, že i když na tyto zásady, které na první dobrou vypadají jako náboženský blábol, pohlédnu jako ateistický pragmatik a přečtu si jejich výklad, jsem si jejich věrohodností jistá - a to zejména s ohledem na mou pragmatičnost. Prostě to sedí, pasuje, prostě to jsou věci, které jsem si ověřila v praxi sama na sobě.
Je hrozně zvláštní, že se celý život považujete za dobrého člověka a pak zjistíte, že v sobě máte tak nízkou emoci jako je nenávist. Snažím se podle těch zásad řídit. Musím říct, že účinek je okamžitý. Se stavem věcí nic neudělám, ale na duši mi je mnohem, mnohem líp. Teď jen docílit toho, abych ten svůj nový postoj k tomuto člověku myslela vždy opravdu upřímně. Nezakrývala tím trochu alibisticky nenávist, kterou bych ale ve skutečnosti nevypudila. Nemůžu. Nesmím. Vím, že by to na klid mé duše nemělo žádný efekt. A bez toho opravdu upřímného odpuštění prostě nejde jít dál, nejde budovat nové štěstí.
Doufám, že nikdy nebudete mít důvod nikoho nenávidět. A pokud takový důvod bude, že budete natolik silní, abyste se nad nízkého člověka dokázali povznést. A když už se stane, že vám ten člověk bude škodit tolik, že vás nenechá žít šťastný, klidný život, snažte se mít v sobě dobro a lásku a nenechejte v sobě zvítězit to zlé. Na to by totiž nedoplatil on, ale jen a jenom vy samotní.
Žádné komentáře:
Okomentovat