pondělí 2. prosince 2019

Jak ten čas letí ...

Dlouho jsem na blog nepřispívala. Události u nás doma byly opravdu překotné. Některé fajn, pozitivní, super, báječné, príma a jiné teskné, ponuré, smutné, nešťastné, zoufalé a doufající.
Tak jdu shrnout, co se u nás za tu dlouhou dobu zásadního přihodilo.
Na začátku srpna jsem přijala příjmení mého muže a stala se jeho ženou. Svatbu jsme pojali jako rodinné setkání bez nějakých ovací a pompéznosti. Chtěla jsem sem hodit všechny své handmade dekorace, kterých jsem si na svatbu vyrobila hromadu, ale nějak jsem to úplně nestihla a s křížkem po funuse už to sem vkládat nebudu. Obřad jsme měli mít v zahradě, protože ale pršelo, řekli jsme si své ANO nakonec v obřadní síni. Oběd byl u nás doma, vyklidili jsme obývák a nastěhovali tam pivní lavice, které jsme měli půjčené od hasičů. Na ně ubrusy, květiny, pompomy a servis a vypadalo to báječně. Původně jsme chtěli svatbu jen naši - se svědky a s našimi dětmi. Na nátlak rodiny se nás nakonec sešlo asi pětadvacet. Ale jelikož jsem v posledním tažení před porodem odmítala jakékoli restaurace a podobné nesmysly, zaúkolovala jsem vařením obě rodiny. Naši dělali polévku s játrovými knedlíčky, Víťova rodina řízky a salát. Takže svatba "samodomo", ale pro mě ta nejideálnější (hned po variantě my dva a svědci a šmitec). Jsem strašně ráda, že jsem ve svazku manželském. Jsem moc ráda, že jsme to stihli před porodem a Hedvika se už narodila do kompletní rodiny. Ale ty pompy a okázalost k vstupu do manželství vůbec nepotřebuju. Mnohem raději si to užiju v co největším intimnu a soukromí.




A tak ... jednu z interiéru vložím :-)

Ke konci těhotenství  mi bylo vážně nic moc. Celé toto těhotenství bylo nesrovnatelně náročnější než ta dvě předchozí. Pořád nějaké komplikace, rizikáč, necítila jsem se dobře, špatně jsem chodila.
15. 9. mi někdy po třetí ráno praskla plodová voda. To člověk pozná. Je to takové hlasité rupnutí - jak odzátkování láhve. Vzbudila jsem Víťu, ať mi do postele přinese ručník. Byl rozespalý, celý zmatený, myslel si, že se jdu koupat :-) Pobalila jsem se, naúkolovala děti, co si mají vzít k snídani, co k obědu a co kde najdou, kdyby chtěly nějakou sváču a jelo se do porodnice. Heďa se narodila v 18:17. Ke konci zůstala, chudina, viset mezi pánevními kostmi, tak má otlačený obličejík. Má tam takový ohníček, který ale časem zmizí. Hedvika se narodila dříve - ve 36. týdnu. A i na svůj věk byla maličká. Vážila 1860 gramů a měřila 42 cm. Takový koblížek malinkatý. V porodnici jsme byly dva týdny. Chvíli bylo dobře, chvílemi hůř (když glukóza klesla na kritické hodnoty a malá musela zpětně na inkubaci a na infuze), ale vše jsme statečně zvládly. Musím vyzdvihnout personál porodnice ve Šternberku. U porodu všichni senzační, na porodním milí, vstícní, obětaví, no a co se týče sestřiček na novorozeneckém, musím pouze pět chválu, protože byly vážně super. A lékaři taky. Byli jsme mc spokojení.
Přidávám pár foto z porodnice (jedna od pana fotografa, který ve vybrané dny fotí přímo v porodnici).






Doma jsme se ohřály tři týdny. Pouhé tři týdny, než měla přijít zatím asi největší životní zkouška. S předčasňátkem je to takové náročnější. Heďu jsem před každým krmením vážila, zapisovala, ob krmení dostávala odstříkané mateřské mléko z lahvičky, protože tahání z prsa je pro takového drobka vysilující. Byla jsem unavená, režim krmení po třech hodinách jsme dodržovaly i v noci. Na druhou stranu - taková Kristýnka nespala skoro vůbec a byla schopná být za noc na prsu co deset minut, jinak řev a řev. Ale asi jsem holt starší a víc unavená. I ty tři hoďky (pak hodina až hodina a půl vzhůru u malé) byly záhul. V průměru jsem naspala 3 - 4 hodiny za noc. To není kdovíjaká sláva.
Během našeho pobytu doma jsme stihli dva výlety. Jeden na nedalekou rozhlednu v Dolní Moravici a na druhý výlet jsem se vypravila sama se všemi třemi dětmi do Velkých Losin - projít s kočárkem podzimní park. Nádhera. Z těchto zážitků jsem v následující dny nejednou v myšlenkách těžila.


Rozhledna v Nové Vsi (Dolní Moravice)

Zámecký park ve Velkých Losinách

No, a 30. října jsem jela na běžnou prohlídku k dětské lékařce Hedi a to jsme netušily, že se domů vrátíme zase až za měsíc. Ano - Heďa měla veliké a nafouklé bříško. Dávaly jsme Espumizan, cvičily s nožičkami, nahřívaly bříško, masírovaly ... Prdíky už jsem zažila u předchozích dětí. K nadmutému břichu se přidalo masivní zvracení. Po každém kojení, do oblouku. Tři týdny zkoušení kdečeho a nic nepomáhalo. Ani nemohlo. Malá měla neprůchodné tlusté střevo. Jela jsem s ní hned od lékařky do nemocnice ve Šternberku. Druhý den nás sanitka převážela do Fakultní nemocnice v  Olomouci a ještě ten den skončila na JIP. Naše diagnóza - Hirschprungova choroba. O tom ale zase příště. Budu ráda, když tato choroba bude mezi rodiči více známá (i když jde o vzácné onemocnění), a když budou vědět, co čekat, s čím se budou následně potýkat, co budou řešit.
Teď už bude snad jen dobře. Máme sice stomii (vývod), cvičíme Vojtovku a dalším operacím se v budoucnu nevyhneme, ale doufám a moc si přeju, aby to zlé už bylo za námi. A aby bylo už jen a jenom lépe :-)


Žádné komentáře:

Okomentovat

Když vám život rozdá karty

... nezbývá, než s nimi hrát. Ať už jsou jakékoli. Hodně věcí ve svém životě ovlivníme sami - svým přístupem, svým konáním, svým náhledem na...