Háčkované drobnosti - obal na brýle a na mobil

Má drahá polovička (coby pořádkumilovná bytost) mě požádala o sáček na brýle do 3D kina. Nějaký měkký, aby se nepoškrábaly a skladný, aby se dal vzít pohodlně s sebou. Tak vznikl poměrně bleskurychle tento superprimitivní sáček. Háčkovaný je pouze dlouhými sloupky. Pásek na stažení je na sáčku našitý, aby pevně držel. Na výrobu jsem zužitkovala zbytky příze Jeans, ze které doháčkovávám obří deku, kterou sem také někdy přihodím. Příze je směsí bavlny a akrylu v poměru skoro půl na půl ve prospěch bavlny. Je tak poměrně měkkouká a pružná. Ze zbytků stejné příze jsem si udělala ještě obal na nový mobilní telefon.

Práce na fotoalbu

Vrhla jsem se do něčeho, co odkládám dva roky. Není čas, není čas. Klasika a zároveň fakt, se kterým se snažím něco ve svém životě udělat. Už před časem jsme si s dětmi nadělili k Ježíšku tři pakly krásných potištěných kartonových čtvrtek. Kupovala jsem je v Kiku a vyšly na 79 Kč za balík. Čtvrtky jsou barevné a potištěné jen z jedné strany, druhá strana je bílá. Fotky mám vyvolané už také nějaký ten pátek. Takže teď se snažím jedno i druhé nějak spojit a zkompletovat. Rozhodně si má tvorba neklade nějaké scrapbookové ambice, tudíž se omlouvám všem, kdo tomuto případnému koníčku holdují. To bych asi tu obálku fotografií zpracovávala půl století :-) Obrázky k dozdobení si kreslím centropenem na klasický kancelářský papír. Materiál je vyfocen v posteli, protože vzhledem k tomu, že mám v maximální možné míře ležet a snažím se být vůči svému miminku zodpovědná, tvořím většinu dne v posteli.

Dolní Kounice

Jelikož ležím a ležím, dočkal se můj stařičký foťák stažení a zaškatulkování fotek. Padly mi do oka ty z Dolních Kounic. Fotky jsou necelé dva týdny staré. Tohle místo je magické. Nejzvláštnějším a velmi působivým místem v Kounicích je torzo kláštera Rosa Coeli. Kounice se ale mohou pochlubit i památkami, jež se dochovaly jako připomínka někdejší silné židovské populace - synagogou a židovským hřbitovem. Místo, které jsem si ale obzvlášť oblíbila, je kaple svatého Antonína na pahorku vypínajícím se nad městečko. Ke kapli vede z Kounic křížová cesta s výklenkovými kapličkami a když člověk vystoupá až na samý vrchol, je ohromen překrásným výhledem nejen na Dolní Kounice a okolí, ale i na Pálavu nebo Svatý kopeček u Mikulova. Člověk na chvíli ztratí dech, jak je očarován tím kouzelným pohledem. Potom usedne na lavičku a kochá se a kochá a nevnímá čas, který si tak nějak pozvolna plyne.

Zeměkoulení

Tak jsem si nějak myslela, že tento blog odstartuju jako souhrn toho pozitivního, nabíjejícího, pěkného, co nás v běžném životě obklopuje, ale co z jakéhokoli důvodu nevidíme. Možná máme klapky na očích, možná růžové brýle, možná vidíme jen to, co musíme a ne to, co chceme.
Někdy se to tak přihodí ... Že se na nás celá Zeměkoule valí a my prcháme, zdrháme, kličkujeme ve snaze ji setřást a ona ne a ne změnit směr, potvora jedna magnetická, razí si cestu za Vámi hlava nehlava.
V březnu mi došla soudní obsílka s návrhem bývalého manžela na střídavou péči. Děti jsou tři roky u mne a přiznávám, že jsem na ně dost fixovaná. Nicméně nejde tu jen o mně. Zas takový egoista nejsem. V rodinném soužití jsme si užili své a odcházeli v době největšího ohrožení a pohnutých událostí. Nedokážu si představit, že děti jsou právě s takovým člověkem. Vážně ... Kdyby to byl takový ten běžný, normální, rozumný chlap... K dětem se ale chová hezky. Ne hezky. Naopak. Spíš až nekriticky, pěstuje u nich auru božstva. No, ale to mému dobrému pocitu nepřidá. Vím své.
V dubnu soud. Odteď rozšířený styk, časem možná střídavá péče.
Hned v den následující po soudním stání, jsme šli s partnerem celí natěšení na ultrazvuk, který měl vyloučit genetické vady miminka, které čekáme. Veřejně nebrečím. Snažím se. Po životních zkušenostech je ze mě dost tvrďák. Až moc, řekla mi jedna kamarádka. Prý nedávám muži vedle mě možnost cítit se jako ten nosný pilíř a opora. No, škola života. Musím se krotit ... Nicméně jsem byla ve fázi, kdy stačí mrknutí a ta zpropadená slza doplna v oku napěchovaná se chtě nechtě vytlačí ven. Proto nemrkajíc a nehnouc brvou jsem vyslechla instrukce, jak a kam se objednat na další specializované vyšetření.
Od té doby uplynul měsíc a zatím nic nevíme. První amnio se nazdařilo, uvidíme, co dál. Od včerejška ležím doma na rizikovém. Navíc už se vše chystá k porodu. Já, takový činorodec a tryskomyš s vrtulí v řitním otvoru, jak slýchám, ležím a přemýšlím a čtu a píšu deník a vymýšlím strategii, jak ani vleže nezahálet.
Někdy se na nás ta Zeměkoule holt hrne, pevně rozhodnutá nás převálcovat, rozdrtit, rozmačkat, udělat z nás narudlou placku. Nějak zjišťuju, že nemá smysl před ní zdrhat. Já se zpotím, zadýchám, unavím, ona se snad díky svým strategicky zaobleným proporcím valí dál. Rozhodla jsem se zůstat stát. A čekat. A koukat přímo na ni. Jak je blíž a blíž. Nějak bylo, nějak bude, ne? Buď se překvapením zarazí, zašramotí to v ní, zadrhne se a snad i zastaví. Anebo mě holt převálcuje. Když už, tak už. Ale teď už vím, že je nutný se sebrat, vstát a hledat to dobro znova. Radovat se znova. Žádné neštěstí netrvá věčně.
Takže tak. Rajsovat teď nemůžu, jediné panoráma, které se mi výhledově rýsuje je prostor před panelákem, tak aspoň občasně zkusím hodit nějaký výplod mých rukou, případně hlavy. A obojí určitě bude stát za to :-)

Zdroj obrázku:
https://www.etsy.com/listing/100368850/dear-earth-art-print-watercolor-wall-art?zanpid=10690_1556635405_802aef1cbd86e536ec0bce37236682ec&utm_medium=affiliate&utm_source=affiliate_window&utm_campaign=row_buyer&utm_content=349271&utm_term=82331&awc=10690_1556635405_802aef1cbd86e536ec0bce37236682ec

Zimní Rešovské vodopády

Rešovské vodopády nedaleko Rýmařova v podhůří Jeseníků jsem poprvé navštívila vloni v květnu. Takový výlet do neznáma. Ráno jsem mrkla do mapy a v deset dopoledne hledala v Rešově místo na zaparkování. Našla jsem ho na druhém konci vesnice. Zástupy lidí neskutečné.
Uplynulý víkend jsme se tam vypravili znovu, abychom si užili zimní atmosféru údolí. A byla to nádhera. Všude krásný jarní den, dole u řeky zima, led a sníh. Návrat o pár týdnů zpět. Lidí jsme potkali opět poměrně dost a neodradil je ani fakt, že to podél řeky, na skalách i na žebřících pekelně klouzalo. Vodopády snášející se ze zaledněných skal, koryto řeky obklopené sněhem, záclony rampouchů na skalních blocích ... To vše za svitu sluníčka deroucího se stromovými patry až dolů do údolí mělo kouzelnou atmosféru.
A ještě praktická informace pro sběratele turistických známek - samolepka s Rešovskými vodopády a také s Křížovou cestou v Rudě, kterou tu mám zmapovanou také, je k sehnání v restauraci Rešov.

Trochu jarně

Zima byla fajn. Konečně jsme si po letech užili i sníh. Trochu jsem si zoufala, že moje děti už ho znát nebudou. Že pokud budeme chtít vidět bílou nadílku, budeme se muset vypravit někam do hor. Letos nám bylo přáno. Sníh k zimě prostě patří. Nicméně patřím mezi sortu lidí, co už se nemohou dočkat jara a sluneční paprsky, kterých je v posledních dnech (konečně) dostatek vítají s nadšením. Mezi jarovítače, kteří s přivřenými víčky nenasytně nastavují tomu teplému šimrání tvář. Okenní parapet nám právě zdobí tulipány, co jsem dostala od partnera. Tak máme trošku toho jara i doma.

Pomalými krůčky

Pomalými krůčky, pozvolna, ale přeci jen o sobě dává vědět jaro. Fotky jsou z jarních prázdnin (minulý týden), kdy jsem se začala sbírat po takové hodně nepříjemné chřipce. Procházka kousek u Uničova...