úterý 30. dubna 2019

Zeměkoulení

Tak jsem si nějak myslela, že tento blog odstartuju jako souhrn toho pozitivního, nabíjejícího, pěkného, co nás v běžném životě obklopuje, ale co z jakéhokoli důvodu nevidíme. Možná máme klapky na očích, možná růžové brýle, možná vidíme jen to, co musíme a ne to, co chceme.
Někdy se to tak přihodí ... Že se na nás celá Zeměkoule valí a my prcháme, zdrháme, kličkujeme ve snaze ji setřást a ona ne a ne změnit směr, potvora jedna magnetická, razí si cestu za Vámi hlava nehlava.
V březnu mi došla soudní obsílka s návrhem bývalého manžela na střídavou péči. Děti jsou tři roky u mne a přiznávám, že jsem na ně dost fixovaná. Nicméně nejde tu jen o mně. Zas takový egoista nejsem. V rodinném soužití jsme si užili své a odcházeli v době největšího ohrožení a pohnutých událostí. Nedokážu si představit, že děti jsou právě s takovým člověkem. Vážně ... Kdyby to byl takový ten běžný, normální, rozumný chlap... K dětem se ale chová hezky. Ne hezky. Naopak. Spíš až nekriticky, pěstuje u nich auru božstva. No, ale to mému dobrému pocitu nepřidá. Vím své.
V dubnu soud. Odteď rozšířený styk, časem možná střídavá péče.
Hned v den následující po soudním stání, jsme šli s partnerem celí natěšení na ultrazvuk, který měl vyloučit genetické vady miminka, které čekáme. Veřejně nebrečím. Snažím se. Po životních zkušenostech je ze mě dost tvrďák. Až moc, řekla mi jedna kamarádka. Prý nedávám muži vedle mě možnost cítit se jako ten nosný pilíř a opora. No, škola života. Musím se krotit ... Nicméně jsem byla ve fázi, kdy stačí mrknutí a ta zpropadená slza doplna v oku napěchovaná se chtě nechtě vytlačí ven. Proto nemrkajíc a nehnouc brvou jsem vyslechla instrukce, jak a kam se objednat na další specializované vyšetření.
Od té doby uplynul měsíc a zatím nic nevíme. První amnio se nazdařilo, uvidíme, co dál. Od včerejška ležím doma na rizikovém. Navíc už se vše chystá k porodu. Já, takový činorodec a tryskomyš s vrtulí v řitním otvoru, jak slýchám, ležím a přemýšlím a čtu a píšu deník a vymýšlím strategii, jak ani vleže nezahálet.
Někdy se na nás ta Zeměkoule holt hrne, pevně rozhodnutá nás převálcovat, rozdrtit, rozmačkat, udělat z nás narudlou placku. Nějak zjišťuju, že nemá smysl před ní zdrhat. Já se zpotím, zadýchám, unavím, ona se snad díky svým strategicky zaobleným proporcím valí dál. Rozhodla jsem se zůstat stát. A čekat. A koukat přímo na ni. Jak je blíž a blíž. Nějak bylo, nějak bude, ne? Buď se překvapením zarazí, zašramotí to v ní, zadrhne se a snad i zastaví. Anebo mě holt převálcuje. Když už, tak už. Ale teď už vím, že je nutný se sebrat, vstát a hledat to dobro znova. Radovat se znova. Žádné neštěstí netrvá věčně.
Takže tak. Rajsovat teď nemůžu, jediné panoráma, které se mi výhledově rýsuje je prostor před panelákem, tak aspoň občasně zkusím hodit nějaký výplod mých rukou, případně hlavy. A obojí určitě bude stát za to :-)

image 0
Zdroj obrázku:
https://www.etsy.com/listing/100368850/dear-earth-art-print-watercolor-wall-art?zanpid=10690_1556635405_802aef1cbd86e536ec0bce37236682ec&utm_medium=affiliate&utm_source=affiliate_window&utm_campaign=row_buyer&utm_content=349271&utm_term=82331&awc=10690_1556635405_802aef1cbd86e536ec0bce37236682ec

Žádné komentáře:

Okomentovat

Když vám život rozdá karty

... nezbývá, než s nimi hrát. Ať už jsou jakékoli. Hodně věcí ve svém životě ovlivníme sami - svým přístupem, svým konáním, svým náhledem na...