Když se duše rozláme

Už jako malá jsem tak nějak tušila, že tou nejdůležitější věcí v mém životě budou mé děti. Hrála jsem si s panenkami jako většina holčiček (chtěla jsem napsat všechny holčičky, ale pak jsem si vzpomněla na ty svoje, které panenkám nikdy nepřišly na chuť). Všechny měly svá jména, své místo, jezdily se mnou na chalupu, snídaly se mnou i večeřely, brala jsem je s sebou do vany i do bazénu, na chalupě i na dobrodružné výpravy divokou džunglí.

Když mi bylo osm, narodil se můj první bratr, v jedenácti druhý. A mé mateřské já se tetelilo blahem. Konečně jsem mohla trénovat svou přebalovací, krmící, vozící zdatnost na živých modelech :-)

Když bráchové začali poamlu odrůstat a před ségřinými hlídacími a mazlícími potřebami začali zdrhat, nemohla jsem se dočkat, až budu mít své vlastní děti. Na nich si konečně ty své mateřské pudy dostatečně nasytím :-)

Kdyby to bylo šlo, měla bych vlastní děti snad v patnácti. Jenže mi bylo jasné, že mít děti je hlavně obrovská zodpovědnost, a že si budu muset ještě nějaký ten pátek počkat.

Už na střední škole jsem měla slušně našlápnuto v politické kariéře. Už tehdy jsem jezdila do Evropského parlamentu do Štrasburku nebo do královského parlamentu v Belgii. Měla jsem možnost účastnit se politických konferencí v Senátu ČR a podobně. Věděla jsem ale, že nic z toho dělat nakonec nebudu. Že chci být mámou na plný úvazek.

Možná to bylo tím, že takovou tu láskyplnou rodinu jsem sama neměla. Těšila jsem se, že budu mít komu dávat své polibky, budu moct někoho tisknout ve svém objetí. Doma jsem si prožila leccos - i alkohol, i násilí. Těšila jsem se, až odejdu na vysokou.

A po prvním půlroce na výšce jsem potkala otce svých dvou dětí. Dobrovolně jsem se na více než dvanáct let zavřela do jedné klece s násilníkem.

Zvednout se a odejít bylo strašně těžké. Asi bych to nezvládla, kdyby mi s tím tehdy nepomohly organizace, které se této problematice věnují. Pak jsem dva roky žila s dětmi sama. Pomalu jsem zjišťovala, kdo jsem, co mě dělá šťastnou, co mě vlastně baví. Někdy to bylo těžké. Přicházely deprese, pocity únavy. V práci jsem jela na 150%, měla jsem strach z nedostatečnosti a ze selhání. Workoholismus dál prohluboval moji vnitřní únavu a vyčerpání.

Ale měla jsem to nejdražší a nejcennější, co člověk může mít. Svoje děti. A pro ně se všechno zvládne. Po rozvodu jsem nechtěla téměř nic. Odešla jsem s holým zadkem a začala odznova. Nechtěla jsem z majetku nic. Jen ať mi zůstanou děti.

Po dvou letech od rozvodu jsem potkala mého muže, začali jsme spolu žít a plánovat další děti. Byla jsem ve druhém měsíci těhotenství, když přišla soudní obsílka - žádost na změnu péče...

Celé těhotenství mi chodily dopisy se zeleným pruhem. V nich tak strašné věci o mé osobě... Bála jsem se ty dopisy otvírat. Těhotná jsem se musela účastnit soudního jednání. Ty hormony, které v té době vyplavuje tělo, mi moc nepomáhaly, snášela jsem to dost špatně. Rok soudů. Rok urážek a křivd. Nejhorší bylo vidět děti, jak se mění. Jak se mění jejich vztah ke mně a můj k nim. Jak to všechno, co se děje, pomalu naleptává tu pevnou strukturu, kterou jsme mezi sebou měli. Zpětně mě to všechno, co nás potkalo, mrzí o to víc - kdoví, třeba mohla být Hedvika zdravá, nebýt všech těch nervů...

Těhotenství bylo komplikované, porod předčasný. Pak přišla Hedvičina nemoc. Další tvrdý zásah reality. V tu dobu jsem se teprve začala vnitřně měnit na dospěláka. Někde ve mně začal umírat můj dětský svět, radost z bytí, pozitivita, snílkovství, nadšení z kdejaké hlouposti. Bolest vryla hluboké brázdy. Děti jsem soudně prohrála v lednu. Doufala jsem, že už bude klid, když má, co chce. Není. Začalo to hned po soudu zprávami, že konečně mám, co mi patří. A pokračuje to tak nadále a pokračovat bude do dospělosti dětí. Někdy se mi všechno vrací, ten člověk mě pronásleduje ve snech. Mám strach jet předávat děti. Ale zvládám. Musím, co jiného mi zbývá?

Bolest se mi vryla do tváře. Můj muž říká, že jsem teď hrozně zestárla. Během posledního roku. 

A proč to píšu? Protože život jde dál. Protože co je, je. Snažím se poctivě hrabat hluboko ve své duši, která je rozlámaná na tisíc kusů. Každý ten střep seberu, očistím, důkladně prohlédnu. Pokud je šedivý, plný bolesti, snažím se ho zahodit. Pokud na něm objevím alespoň kousíček modrajícího se štěstí (nevím proč, ale štěstí si představím blankytně modré), dám mu pusu a pečlivě ho zasadím na jeho nové místo. A věřím, že jako ty rostliny, které teď sázím jednu vedle druhé, i tyto střípky jednou srostou a scelí se. Že to uvnitř bude zase modré komplet :-)

Člověk má kolem sebe někdy obrovskou hromadu krásných, milých, veselých věcí, nádherné a věrné společníky, milující nejbližší. Ale když duše zchřadne, to šťastné dovnitř přes její tvrdou krustu proniká velmi obtížně. Ale jsem si jistá, že ne navěky :-)

Tak šup honem se vrhněte do něčeho, z čeho máte skvělý pocit :-) Co Vám dneska udělalo radost?

Krásný, i když propršený den, přeje

Romča.