Pořád jsem dumala a stále mě nenapadalo, čím se rozloučit se svými páťáky, které předávám do rukou nového třídního učitele. Zvažovala jsem koupi nějaké drobnosti, na druhou stranu mi u takové věci chyběl osobní vklad a navíc - znáte to - takových drobností, které dítě přinese do domu, aby "obohatily" sbírku neužívaných, někam zašoupnutých věcí, mají maminky doma asi dost.
Když někde mluvím o dětech, často se přistihnu, že používám rozlišení "moje domácí děti" a "moje školní děti", abych odlišila, o kom zrovna mluvím. Všechny jsou totiž moje :-) Mým školním dětem jsem proto chtěla dát něco, co je skutečně ode mě, co prošlo mýma rukama, na čem jsem se nějak podílela.
V úterý jsem se loučila s dětmi, které už svištěly na rodinnou dovolenou s předstihem. A tehdy mě napadlo jim udrhat jednoduchý náramek. No - a tím jsem si stanovila výzvu - takovou osobní challenge - stihnout během dvou dnů udrhat jedenadvacet dalších náramků a vyrobit k nim dárkové kartičky. Na každý náramek i při fofrdrhání připadla cca hodina času. Včera jsem jela do noci a dnes si na pátou přivstala, abych dokončila dva poslední (už předchystané) náramky. Výzva úspěšně dokončena, ale musím říct, že jsem stíhala tak akorát, abych mezi uzlíky stihla do sebe nalít čaj, na sebe obléct něco přijatelného, umýt si vlasy a vylepšit obličej nějakým tím make-upem a řasenkou.
Snad se budou náramky líbit a doufám, že se v září od dětí dozvím, kam až během letních dnů ty mé umotané provázky docestovaly :-)
Jo - ještě mě napadá - jedna kartička nese jméno Josef. Tímto si s Josefem nevyřizuji účty za jeho pekelné výstřelky :-) Josef má své jméno v této nezdrobnělé podobě rád. A i když mě to zpočátku svádělo k různým zkomoleninám, kterými děti běžně pojmenováváme, naučila jsem se to respektovat :-)
Dětem přeji nááádherné prázdniny, během nichž si hlava i tělo patřičně odpočinou a dospělým co nejdelší veget někde u vody, u moře, s knížkou na chalupě nebo po lokty na zahrádce v hlíně - holt jak to má kdo rád :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat