Když chci něco nakreslit během 15 minut

sáhnu po klasickém centropenu. Většinou to vyhraje nějaká stavba. Tentokrát jeden maják v Dánsku. Miluju majáky - mají v sobě romantické kouzlo, jsou opěrným bodem pro poutníky, spásou pro námořníky, jejich zdivo po staletí odolává bičování vln a soli, která ulpívá mezi spárami, u jeho paty sedávají rackové. Úplně cítím ten slaný vítr, ty kapičky, co vystoupí z moře, spojí se se vzduchem, aby ulpěly na mé tváři.

Takováhle rychlá črta je hotová během čtvrt hodinky. Nijak u toho nepřemýšlím, nic neplánuju, neměřím. Stavby jsou poněkud neučesané, jakoby v tanci. Jejich surovost a nesymetričnost mě vlastně baví. Po takových fofrkresbičkách sáhnu, když prostě potřebuju rychlé nabití v krátkém čase :-) Taková moje fofrmeditace :-) Vycházím z nějaké fotky, co si najdu na netu, ale pak už stavbu moc nezkoumám. A nepřemýšlím. Prostě spoléhám na ruku a na to, co si na papíře čárá.

Takže tak. Tyhle črty nejsou kdovíjakým uměním, spíš takovou oddychovkou a terapií. A vlastně i pocestováním. Až po téhle skice jsem si o dánském majáku Bovljerg přečetla víc.

A k předchozímu článku ... No, všechny dny nejsou růžové. Ale o to víc se člověk těší z okamžiků, kdy je prostě fajn. Nechci, aby můj blog byl negativní, nechci si stěžovat na osud nebo svůj životní pocit křivdy, ale nějak to ze mně muselo ven. Myslím, že čas od času mě ta potřeba něco z tohoto tématu rozvinout popadne. Když se bude doma něco zásadního dít ...

Ale pokud se některá z vás ocitne v situaci, kdy jí je v domácnosti ubližováno a rozhodne se odejít, musí na agresora ukázat právě v tuto dobu. Největší životní blbostí je věřit větě: "Když nikde nebudeš vyprávět nic o tom, co se doma dělo, nebudu chtít děti." Počká pár let. Než se na věc pozapomene. Po letech už nedokážete vůbec nic.

Chtěla jsem o tom všem anonymně psát blog. Nebo napsat knihu. Sdělit jiným ženám svou zkušenost. Poradit, čeho se vyvarovat a o co se naopak pokusit. Ale nejde to. Nemůžu na to vzpomínat, myslet, vracet se do té doby. Navíc je to do jisté míry stále aktuální téma, ačkoli se to se situací před několika lety nedá srovnat. Třeba jednou budu schopná se o tyhle věci podělit. Ale teď potřebuju žít krásnými a radostnými věcmi, ne se vracet do toho hnusu.

Moc děkuju za všechny milé řádky, co mi tu zanecháte.  Vážně mě moc těší, že se někdo nad něčím, co píšu chvilku zastaví, zapřemýšlí, případně sem přidá špetku sebe sama. A jsem ráda, pokud se vám u mě líbí. Slibuju, že smutky zas nechám časem stranou :-)

Užijte si krásné chvíle během nadcházejícího víkendu.

Romča