Když vám život rozdá karty

... nezbývá, než s nimi hrát. Ať už jsou jakékoli. Hodně věcí ve svém životě ovlivníme sami - svým přístupem, svým konáním, svým náhledem na věc. Některé věci ale zkrátka ovlivnit nemůžeme, ať se snažíme sebevíc.

Od konce června jsme s Heďou v nemocnici. Šla na plánovaný výkon - zanoření střeva, rekonstrukci břišní pasáže. Jednoduše řečeno, v plánu bylo zrušit kolostomii, odstranit celý konečník a tlusté střevo našít ke svěrači řitního otvoru.

Operace (první) proběhla 1.července, tedy téměř před měsícem. Byla dlouhá, náročná, komplikovaná. Heďa vlivem toxického megakolon, které prodělala (a přežila) jako miminko, přišla teď o část reprodukčních orgánů. Operovalo se ale dál. Odstranili jí slepé střevo a našel se i závažný problém na močovém měchýři, který by do budoucna byl zárukou fatální rakoviny močového měchýře a břicha, takže se bralo i z močového měchýře a upravovaly se močové cesty. Prozatím máme vyvedenou epicystostomii (hadička odvádějící moč z močového měchýře do igelitového sáčku, hadička je vyvedena podbříškem a přistehována).

15. 7. Heďa podstoupila druhou operaci, kdy bylo dále upravováno střevo a byl do zadečku zaveden dren kvůli výduti ve střevu obsahující absces se zánětlivým ložiskem. Dren byl přišit k jedné hýždi. Největší řezná rána je vedena od žeber po spodek podbříšku, dále je zašita bývalá stomie, přišitá epicystostomie, šitý zadeček a přišité byly i dva centrální katetry u klíčních kostí. 

Na JIP Heďa strávila více než tři týdny. Pak se přesunula se mnou na standard, týden jsme si tu fungovaly docela v pohodě, ale pak přišel další zvrat. Dva dny Hedvika zvracela, později už i krev. Noc na včerejšek jsem nešla spát. Hlídala jsem, aby se nezadusila zvratky. Včera nám problém osvětlil ultrazvuk. Masivně se ucpalo tlusté střevo. Pan primář chirurgie ji včera značně vyprázdnil rektální rourkou. Odešlo velké množství polotuhé hmoty. Hned se nasadila dvoje antibiotika, aby se nerozvinulo toxické megakolonum, které by opět mohlo ohrozit život. Večer přišly teploty, ale dnes zase svítá na lepší časy.

I když první nemocnice byla náročná a hodně mi změnila pohled na svět, tento nemocniční pobyt a zážitky, které jej doprovází, jsou ještě náročnější, hlubší a intenzivnější. V mé hlavě se toho za ten měsíc tady událo tolik. A změnilo mě to, posunulo zase o kus dál. Je to taky asi největší škola trpělivosti, kterou jsem kdy prošla. Protože jsou prostě věci, které člověk neurychlí, kdyby sebevíc chtěl. Člověk do nich nemůže zasáhnout, pomoct, popohnat čas. Může tu jen být. Dívat se, držet za ruku, promlouvat a jenom být. Byť se to ale nezdá, je tohle to nejtěžší. Kdyby bylo možné přeházet fůru uhlí, zdolat pořádnou horu, přeplavat kanál... udělat cokoli, co je nesmírně náročné a nad síly člověka, člověk by se kousl, zabral, cvičil, trénoval a nakonec by tu svou pomyslnou horu zdolal. A kdyby nezdolal, alespoň by věděl, že pro to udělal maximum. Ale tohle je horší. Nemoct nic, jen tu prostě být. Úplně cítíte, jak vás čas prostupuje. Jak vás bodá do útrob. Minuty se vlečou a čas skutečně nejen psychicky, ale i fyzicky bolí. A vy si uvědomíte, že s časem se bojovat nedá. Že tou nejsnazší cestou, jak celou situaci zvládnout, je prostě času ustoupit. Přiznat si, že on tu velí. Že on ví nejlépe, kdy má co přijít, kdy je na co ten správný čas. Z vás postupně odejde energie, elán, pozitivita, se kterou se to na začátku zvládalo snáz. Ale místo toho nastoupí důvěra v čas, oddanost času a pokora před jeho neomylným řádem. A to vás někde uvnitř oseká z krásně tesané sochy na holý sloup. Ten sice nezáří a neoslňuje, ale je silný. Drží a podpírá. Kumuluje v sobě všechny jistoty, které ve svých útrobách našel.

Tohle je vážně, vážně hodně cenná lekce. 

Přesto se těším, až nebude aktuální a až s jejími dozvuky budu moct pracovat v reálném životě. Tam venku. 

Titulka na prosinec

 

Tak jsem po dlouhé době zase tady. Čas strašně letí, dějí se různé věci - dobré i horší na poli osobním, do toho se snažím s časem nakládat ještě hospodárněji než doposud, tak čas ve virtuálnu odsouvám významně do pozadí. 

Od svých osmi let si píšu deník. Ne kontinuálně, byla období, kdy jsem zaznamenávání všedních (i nevšedních) dnů utla. Nicméně svůj život mám v papírové podobě zaznamenaný většinově. Vydá to na slušný svazek notesů, bichliček a bichlí. Už když se před rokem narodila Heďa, začala jsem do deníku i hodně kreslit. V porodnici jsem ležela dva týdny, v nemocnici pak měsíc a bylo to fajn zpestření času mezi infuzemi, odběry a podáváním léků. Teď se svůj deníčkový styl snažím ještě více propracovat ve stylu boulet journal, ačkoli u mě nejde ani tak o plánovač, diář jako skutečně o deník, takže u mě tolik nenajdete odrážky, políčka, To Do listy. Nějaké ty grafy ale zkouším - třeba Mood Tracker (ukazatel nálady pro jednotlivé dny) v podobě nějakého kresleného prvku, v listopadu jsem si taky psala do tabulky, co jsem který den vařila a pekla (kdo to má pořád lovit, když vymýšlí menu) nebo jsem si zaznamenávala svou úspěšnost při cvičení.

Taky si nově ke každému měsíci kreslím (nebo maluju - dle techniky) titulní stranu, píšu si shrnutí uplynulého měsíce a očekávání , naděje, přání, cíle pro měsíc nový. Stránky zdobím ponejvíce vlastními kresbami a natrhanými kousky papíru nebo bordurou z baličáku. V listopadu přibyly i nějaké vylisované listy z podzimních procházek.

Naskenovala jsem pro vás titulní stránku (v Boulet Journal terminologii Cover Page) měsíce prosince. Zprovoznili jsme tiskárnu a na domácím skeneru se kvalita bohužel dost ztrácí. Je to nějaké přesvícené, třeba malba stromů a namodralého nádechu na sněhu téměř zanikla. Chtělo by to nechat v budoucnu naskenovat u profesionálů. Nicméně alespoň v tomto stavu může i vám obrázek posloužit jako titulka do diáře nebo jako kalendářík třeba na ledničku.

Na ukázku vkládám zápisky posledních dní. Jelikož se ale jedná o deník, text samotný jsem si dovolila rozmazat :-)

Máme spoustu vánočních nápadů, vánočního tvoření a inspirace, tak uvidím, jestli se mi podaří něco vložit. 

Mějte krásné dny.

Velká voda

... přišla a zase odešla.

Fotky jsou z včerejšího dopoledne. Voda už opadla, ale na Uničov je stále zákaz vjezdu, silnice je stále pod vodou. Využila jsem zákazu a jela se s kočárkem podívat tímto směrem (jiné silnice jsou plné díky objížďce a na polňačky, jak vidíte, se nedá). I přes zákaz to občas nějaký dobrodruh projel.

Fotila jsem jen mobilem.

U nás ve vsi to zalilo jen pár sklepů a garáž. Ale v 2 km vzdáleném Šumvaldě povodeň řádila. Taková chvilička a tolik slz a práce...

Poprvé jsem viděla křečka polního. Teda utopeného. Dnes je silně ohrožený, zákonem chráněný. Tady na Hané jich je, myslím, dost. Ale jsou místa, ze kterých se tento někdejší škůdce ztratil úplně. Překvapilo mě, jak je veliký. Nějakých 30 centimetrů.

Dnes mi dorazí děti. Včera jsem pekla první letošní třešňovou bublaninu, tak jdu prostírat. A budu se těšit na to slibované sluníčko. Zatím tu je stále tma jak v pytli a deštivo.

Moc vás všechny zdravím.

Romča

Zaniklá obec Fedinandov

Dnes vás vezmu na výlet do další zaniklé vsi v našem okolí. Jelikož se po stopách někdejšího osídlení vydáváme v krátkém čase podruhé, může to vypadat, že jsme na podobná místa zatíženi. Ale je to spíš shoda náhod a zároveň důsledek toho, že se při našich cestách teď kvůli Hedě držíme blízko bydliště - a na Jesenicku se jako v příhraniční, v minulosti sudetské oblasti takových míst najde povícero.

Bývalá ves Ferdinandov se nachází nedaleko Rýmařova - mezi Horním městem (Stříbrnými Horami) a Bedřichovem. Ke vsi nevede žádná značená cesta, ale auto se dá nechat u odbočky a oblast následně prozkoumat pěšky. Pozůstatky domů jsou patrné už po obou stranách příjezdové silnice - na louce je zničehonic kopeček a u něj rostoucí náletový strom. Kopečky skrývají zbytky sutě domů.

Hrabě Ferdinand Bonaventrura Harrach získal janovické panství sňatkem. Měl podnikaého ducha, byl zakladatelem mnohých úspěšných manufaktur. Roku 1746 založil v Janovicích největší plátenickou manufakturu v Rakousku. Aby měl pro své dílny dostatek kvalifikovaných pracovníků, přivedl do této oblasti tkalce ze šluknovského výběžku. Nechal rozparcelovat panskou půdu a založil pro nové usedlíky obec Ferdinandov.

V době největšího rozmachu měla obec dvanáct domů, hostinec a kapličku. Kolem roku 1890 tu žilo 64 obyvatel. Živila je textilní výroba a těžba ve stříbrných dolech.

Život v této nádherné krajině ale nebyl kdovíjak jednoduchý. Zvlášť zimy tu byly kruté. Ani zemědělství se tu nedařilo. Ze vsi tak začalo obyvatel postupně ubývat. Po válce zůstaly osídlené tři domy. Jeden byl v šedesátých letech také opuštěn, zbývající dva domy sloužily jako rekreační objekty. Na internetu jsem se dočetla o dvou funkčních rekreačních objektech, ale na místě jsme zjistili, že jeden už má své nejspíš jisté a čeká ho docela jistě osud jeho předchůdců, poslední chaloupka tam stále stojí (krásná roubenka), ale k ní jsme ani nenašli přístup, takže těžko říct, v jakém je stavu a zda je ještě užívaná. Ves byla úředně zrušena v roce 1965.

Místo je to kouzelné. Ne tak strašidelné jako tomu bylo v Hutově. I když člověka napadá, jak to tu asi vypadalo, jací byli lidé, kteří tu žili, jaké byly jejich osudy, jejich radosti i trápení ... Kolik lidí se v těchto zdech stihlo narodit, kolik v nich zemřelo...

Myslím, že i našemu autíčku se tu líbilo. Vypadalo spokojeně :-)

Ferdinandovská kaple byla obnovena díky rodákům. Opravu kaple iniciovala rodačka, řeholní sestra františkánka Assumpta. Kontaktovala rodáky žijící v Německu a jejich přispěním se podařilo kapli zrekonstruovat a roku 1992 zrovu vysvětit. A právě dnes se (dle rozpisu na dveřích) v této kapli koná poutní mše.

Pak drobné občerstvení...

Kdo najde Hedviku?

Jasně, je tady :-)

A hurá na Čertův kámen neboli Sfingu. Ale tam vás vezmu zase příště. V rámci jednoho příspěvku to nedám ani omylem. 

Poslední dobou volíme takové nenáročné výlety, u kterých člověk pošmajdá, pokochá se krajinou, s mrnětem nemají památky, muzea a další podobná místa smysl, nicméně tohle je snad ještě lepší. Taková krása všude! Doufám, že se vám na procházce s námi líbilo :-)

Pěkně si při té dnešní líné neděli odpočiňte a díky za návštěvu.

Romča

Když chci něco nakreslit během 15 minut

sáhnu po klasickém centropenu. Většinou to vyhraje nějaká stavba. Tentokrát jeden maják v Dánsku. Miluju majáky - mají v sobě romantické kouzlo, jsou opěrným bodem pro poutníky, spásou pro námořníky, jejich zdivo po staletí odolává bičování vln a soli, která ulpívá mezi spárami, u jeho paty sedávají rackové. Úplně cítím ten slaný vítr, ty kapičky, co vystoupí z moře, spojí se se vzduchem, aby ulpěly na mé tváři.

Takováhle rychlá črta je hotová během čtvrt hodinky. Nijak u toho nepřemýšlím, nic neplánuju, neměřím. Stavby jsou poněkud neučesané, jakoby v tanci. Jejich surovost a nesymetričnost mě vlastně baví. Po takových fofrkresbičkách sáhnu, když prostě potřebuju rychlé nabití v krátkém čase :-) Taková moje fofrmeditace :-) Vycházím z nějaké fotky, co si najdu na netu, ale pak už stavbu moc nezkoumám. A nepřemýšlím. Prostě spoléhám na ruku a na to, co si na papíře čárá.

Takže tak. Tyhle črty nejsou kdovíjakým uměním, spíš takovou oddychovkou a terapií. A vlastně i pocestováním. Až po téhle skice jsem si o dánském majáku Bovljerg přečetla víc.

A k předchozímu článku ... No, všechny dny nejsou růžové. Ale o to víc se člověk těší z okamžiků, kdy je prostě fajn. Nechci, aby můj blog byl negativní, nechci si stěžovat na osud nebo svůj životní pocit křivdy, ale nějak to ze mně muselo ven. Myslím, že čas od času mě ta potřeba něco z tohoto tématu rozvinout popadne. Když se bude doma něco zásadního dít ...

Ale pokud se některá z vás ocitne v situaci, kdy jí je v domácnosti ubližováno a rozhodne se odejít, musí na agresora ukázat právě v tuto dobu. Největší životní blbostí je věřit větě: "Když nikde nebudeš vyprávět nic o tom, co se doma dělo, nebudu chtít děti." Počká pár let. Než se na věc pozapomene. Po letech už nedokážete vůbec nic.

Chtěla jsem o tom všem anonymně psát blog. Nebo napsat knihu. Sdělit jiným ženám svou zkušenost. Poradit, čeho se vyvarovat a o co se naopak pokusit. Ale nejde to. Nemůžu na to vzpomínat, myslet, vracet se do té doby. Navíc je to do jisté míry stále aktuální téma, ačkoli se to se situací před několika lety nedá srovnat. Třeba jednou budu schopná se o tyhle věci podělit. Ale teď potřebuju žít krásnými a radostnými věcmi, ne se vracet do toho hnusu.

Moc děkuju za všechny milé řádky, co mi tu zanecháte.  Vážně mě moc těší, že se někdo nad něčím, co píšu chvilku zastaví, zapřemýšlí, případně sem přidá špetku sebe sama. A jsem ráda, pokud se vám u mě líbí. Slibuju, že smutky zas nechám časem stranou :-)

Užijte si krásné chvíle během nadcházejícího víkendu.

Romča

Když se duše rozláme

Už jako malá jsem tak nějak tušila, že tou nejdůležitější věcí v mém životě budou mé děti. Hrála jsem si s panenkami jako většina holčiček (chtěla jsem napsat všechny holčičky, ale pak jsem si vzpomněla na ty svoje, které panenkám nikdy nepřišly na chuť). Všechny měly svá jména, své místo, jezdily se mnou na chalupu, snídaly se mnou i večeřely, brala jsem je s sebou do vany i do bazénu, na chalupě i na dobrodružné výpravy divokou džunglí.

Když mi bylo osm, narodil se můj první bratr, v jedenácti druhý. A mé mateřské já se tetelilo blahem. Konečně jsem mohla trénovat svou přebalovací, krmící, vozící zdatnost na živých modelech :-)

Když bráchové začali poamlu odrůstat a před ségřinými hlídacími a mazlícími potřebami začali zdrhat, nemohla jsem se dočkat, až budu mít své vlastní děti. Na nich si konečně ty své mateřské pudy dostatečně nasytím :-)

Kdyby to bylo šlo, měla bych vlastní děti snad v patnácti. Jenže mi bylo jasné, že mít děti je hlavně obrovská zodpovědnost, a že si budu muset ještě nějaký ten pátek počkat.

Už na střední škole jsem měla slušně našlápnuto v politické kariéře. Už tehdy jsem jezdila do Evropského parlamentu do Štrasburku nebo do královského parlamentu v Belgii. Měla jsem možnost účastnit se politických konferencí v Senátu ČR a podobně. Věděla jsem ale, že nic z toho dělat nakonec nebudu. Že chci být mámou na plný úvazek.

Možná to bylo tím, že takovou tu láskyplnou rodinu jsem sama neměla. Těšila jsem se, že budu mít komu dávat své polibky, budu moct někoho tisknout ve svém objetí. Doma jsem si prožila leccos - i alkohol, i násilí. Těšila jsem se, až odejdu na vysokou.

A po prvním půlroce na výšce jsem potkala otce svých dvou dětí. Dobrovolně jsem se na více než dvanáct let zavřela do jedné klece s násilníkem.

Zvednout se a odejít bylo strašně těžké. Asi bych to nezvládla, kdyby mi s tím tehdy nepomohly organizace, které se této problematice věnují. Pak jsem dva roky žila s dětmi sama. Pomalu jsem zjišťovala, kdo jsem, co mě dělá šťastnou, co mě vlastně baví. Někdy to bylo těžké. Přicházely deprese, pocity únavy. V práci jsem jela na 150%, měla jsem strach z nedostatečnosti a ze selhání. Workoholismus dál prohluboval moji vnitřní únavu a vyčerpání.

Ale měla jsem to nejdražší a nejcennější, co člověk může mít. Svoje děti. A pro ně se všechno zvládne. Po rozvodu jsem nechtěla téměř nic. Odešla jsem s holým zadkem a začala odznova. Nechtěla jsem z majetku nic. Jen ať mi zůstanou děti.

Po dvou letech od rozvodu jsem potkala mého muže, začali jsme spolu žít a plánovat další děti. Byla jsem ve druhém měsíci těhotenství, když přišla soudní obsílka - žádost na změnu péče...

Celé těhotenství mi chodily dopisy se zeleným pruhem. V nich tak strašné věci o mé osobě... Bála jsem se ty dopisy otvírat. Těhotná jsem se musela účastnit soudního jednání. Ty hormony, které v té době vyplavuje tělo, mi moc nepomáhaly, snášela jsem to dost špatně. Rok soudů. Rok urážek a křivd. Nejhorší bylo vidět děti, jak se mění. Jak se mění jejich vztah ke mně a můj k nim. Jak to všechno, co se děje, pomalu naleptává tu pevnou strukturu, kterou jsme mezi sebou měli. Zpětně mě to všechno, co nás potkalo, mrzí o to víc - kdoví, třeba mohla být Hedvika zdravá, nebýt všech těch nervů...

Těhotenství bylo komplikované, porod předčasný. Pak přišla Hedvičina nemoc. Další tvrdý zásah reality. V tu dobu jsem se teprve začala vnitřně měnit na dospěláka. Někde ve mně začal umírat můj dětský svět, radost z bytí, pozitivita, snílkovství, nadšení z kdejaké hlouposti. Bolest vryla hluboké brázdy. Děti jsem soudně prohrála v lednu. Doufala jsem, že už bude klid, když má, co chce. Není. Začalo to hned po soudu zprávami, že konečně mám, co mi patří. A pokračuje to tak nadále a pokračovat bude do dospělosti dětí. Někdy se mi všechno vrací, ten člověk mě pronásleduje ve snech. Mám strach jet předávat děti. Ale zvládám. Musím, co jiného mi zbývá?

Bolest se mi vryla do tváře. Můj muž říká, že jsem teď hrozně zestárla. Během posledního roku. 

A proč to píšu? Protože život jde dál. Protože co je, je. Snažím se poctivě hrabat hluboko ve své duši, která je rozlámaná na tisíc kusů. Každý ten střep seberu, očistím, důkladně prohlédnu. Pokud je šedivý, plný bolesti, snažím se ho zahodit. Pokud na něm objevím alespoň kousíček modrajícího se štěstí (nevím proč, ale štěstí si představím blankytně modré), dám mu pusu a pečlivě ho zasadím na jeho nové místo. A věřím, že jako ty rostliny, které teď sázím jednu vedle druhé, i tyto střípky jednou srostou a scelí se. Že to uvnitř bude zase modré komplet :-)

Člověk má kolem sebe někdy obrovskou hromadu krásných, milých, veselých věcí, nádherné a věrné společníky, milující nejbližší. Ale když duše zchřadne, to šťastné dovnitř přes její tvrdou krustu proniká velmi obtížně. Ale jsem si jistá, že ne navěky :-)

Tak šup honem se vrhněte do něčeho, z čeho máte skvělý pocit :-) Co Vám dneska udělalo radost?

Krásný, i když propršený den, přeje

Romča.